Cesta která nekončí 28

24. prosince 2015 v 17:04 | Ami-chan |  Cesta která nekončí



Tsunade přepadl podivný pocit úzkosti. Viděla tam stát všech osm jejích svěřenců a nemohla si nevšimnout vážných, ustaraných výrazů v jejich tvářích.
"Doufám, že ať je to cokoli, máte na to řešení," promluvila sebejistým hlasem, aby nedala najevo nervozitu. Ale když pohledem přejela po všech přítomných, naděje z ní opadla.
"Jestli existuje." Jakmile tahle slova vyšla z Hinatiných úst, v blondýnce se něco pohnulo. Najednou měla všeho pokrk, chtěla se zahrabat někam hodně hluboko a vykašlat se na všechny problémy. Nikdo se jí nemůže divit. Pokud totiž nastane jakýkoli problém, vše se řeší přes ní. A ona tuhle zodpovědnost přímo nenáviděla!
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Rty stiskla k sobě a opřela se o lokty o stůl, zatímco si propletenými prsty podpírala bradu. "Tak… spusťte…"

"Dobře, začněte," odvážil se Sasuke holky vyzvat k tomu, aby vyprávěly celý příběh od začátku. Příběh, který způsobil tohle všechno.
Holky se po sobě podívaly. Ani jedna nechtěla mluvit, ale bylo jim jasné, že někdo začít musí. A stejně nakonec snad dojde i k tomu, že si budou skákat do řeči, aby jim vše do detailu vysvětlily.
"Když jste odešli," odhodlala se Hinata, "bolelo to," začala spíše osobními věcmi, přičemž pohledem utkvěla na zlomek vteřiny v Narutových očích. Ten to okamžitě zaregistroval a ve tváři se mu odrazil provinilý výraz. Ale Hinata pokračovala.
"Abychom zapomněly, že tu nejste, Tsunade byla tak ochotná, že nám dávala dlouhodobé mise, nechávala nás pracovat v nemocnici, na starost nám svěřila týmy, které se chystaly na chudinské zkoušky, a tak podobně. Chvíli to šlo, ale ve vesnici nám vás vše až příliš připomínalo. Všechna naše oblíbená místa, kam jsme chodili slavit, trénovat nebo se jednoduše bavit. Došlo nám, že nemůžeme jen nečinně čekat, že to ani nedokážeme. Ale nebylo z toho východisko."
"Až jednou," přebrala štafetu Ino, aby kamarádce ulehčila, "jsme dostaly společnou výzvědnou misi. Tsunade věděla, že Hinatit byakugan, Sakuřina improvizace, Tenteniny schopnosti ve špehování a moje oblbovací techniky jsou spolehlivou kombinací, jak nevzbudit pozornost a vpodstatě nepozorovaně celou misi provést tak, že o tom nikdo nebude vědět.
V zemi Slunce se rozrostla kriminalita a nějaká neznámá skupinka začala vyrábět nové druhy vražedných zbraní - zbraní, které měly naprosto překopat lidskou DNA. Lidí mizeli, většina se domnívala, že na pokusy. Měly jsme za úkol to prozkoumat, protože nás Slunná požádala o pomoc. Při naší misi jsme se dostali do konfliktu - nebo spíše nedorozumění - s místními ANBU. Zdálo se, že je nikdo o našem příchodu neinformoval a mysleli si, že špehujeme právě pro tu hledanou skupinu. Když se všechno vysvětlilo, sami nám ochotně vysvětlili situaci, ve které se Slunná nachází, i když původně to měla být tajná mise, ale… co…
No, každopádně jsme se toho dozvěděly dost, a když se nám nakonec přiznali, že ANBU postrádá dostatek členů na to, aby tohle řešili sami, začalo nám to vrtat hlavou. Dokončily jsme misi s tím, že po žádné skupině ani stopy a vrátily se zpět. Na cestě jsme přemýšleli o tom, co nám řekli a po čase jsme Tsunade oznámily, že bychom rády přestoupily k ANBU ve Slunné. Po kratších dohadech jsme vše vyřešily a nakonec se tam dostaly. Byly z našeho nápadu nadšení a ihned nás přijali i bez zkoušek. A… jak se dalo čekat… naším hlavní a vlastně jedinou misí bylo pracovat na úkolu, který nás tam prvně přivedl. Takže jsme stvrdly u naší poslední mise."
"Nejdřív jsme byly na prášky. Přece, nebylo po té skupině ani stopy! Až pak nám došlo, že jako tým jsme přece skvělé a uvědomily si, že tohle byl důvod, proč jsme se rozhodly přidat k ANBU - být tak zaneprázdněné, že si na vás nevzpomeneme," pokračovala Tenten, i když kluci moc u vytržení nebyli. Pořád jim nedocházelo, co to má společné s tím, co se v posledních týdnech stalo. Ale nikdo se neopovážil protestovat.
"A fungovalo to! Čtyři roky jsme horečně pracovaly na své, jediné, misi. Čím víc jsme hledaly, tím podivnější věci se vyskytovaly. Lidé stále mizeli, celé vesnice mizely! A pak se už nikdo nic nedozvěděl. Až jednoho dne nám rychlostí blesku přišla po jednom z výzvědných ANBU zpráva, že jedna vesnice právě byla napadena. Napadena… spíš… vypleněna… do základů. Jakmile jsme na místo dorazily, zažily jsme šok. Celá vesnice byla v plamenech. Nikde nikdo. Chvíli jsme ohlížely terén a najednou z jednoho z hořících domů vylezl had. Chtěly jsme jít blíž, ale zastavil nás letící kunai, který nás minul jen díky naší pohotové reakci. A pak z těch plamenů vyšla postava. Její tvář nám byla moc dobře známa."
Slova se ujala Sakura. "Vůbec nic do sebe nezapadalo. Celá léta jsme stopovaly skupinu vyrábějící zbraně a nakonec se objeví… tohle!" Kluci nastražili uši jako netopýři a poslouchali, jakoby jim někdo vyprávěl pohádku.
"Byl to Orochimaru. Nikdy by nás nenapadlo, že po tom, jak mu Sasuke nabil těsně před tím, než zdrhnul, tak se už o nic nepokusí. Ale to byl očividně velký omyl!" Vypdalo to, že se Sakura musí držet, aby na místě něco nerozbila. Ještě teď ji vzpomínka na ten den žrala.
"Takže je za tím Orochimaru?" udivilo Naruta, který se sotva zmohl na svou otázku. Holky přikývly.
"Tsk, slizoun jeden!" zanadával si pro sebe a nechal holky pokračovat.
"Neměly jsme ani čas se divit. S radostí nám všecko dovykládal, jakoby se tím chlubil. Jakoby měl radost z našich zmatených výrazů a reakcí. Musel nám na očích vidět, jak nám v hlavě běhá tolik otázek," líčila už trochu klidněji Ino. "Co se týče naší mise, dozvěděly jsme se, že to on byl důvodem, proč všichni mizeli. Sbíral lidi! Ne na pokusy, ale…" Ino se z hluboka nadechla, aby zklidnila bušící srdce a vztek, který se dral na povrch, "jako zroj energie. On z nich hodlá vysát život," dokončila tiše. Do kluků jakoby uhodil blesk. Všem lezly oči z důlků a nebyli si jistí, jestli se nepřeslechli.
"Jak to hodlá udělat, proboha?!" vyjel okamžitě nejvznětlivější z nich.
"A tohle vám vechno jako dovykládal?" zamračil se nad tou myšlenkou zástupce Hyuuga klanu, jelikož nenacházel souvislost.
"Součást plánu," pokrčila rameny Hinata, "odhadl, jak budeme reagovat. A nespletl se," vysvětlila a přešla Narutovu otázku, jakoby ji vůbec neslyšela. Ale k tomu se hned vrátila Ten.
"Věděl, že když nám to řekne, budeme vás chtít chránit. Protože vy zas budete chtít chránit Naruta," odpověděla na přechozí téma. Okamžitě si získala pozornost publika, možná až na blonďáka, který se zmateně rozhlížel po všech čertech.
"He??" zněla reakce od mužské části. Tenten se prosebně otočila na Hinatu, aby to dovykládala za ní. Ta, i když neochotně, se slova ujala.
"Tvůj, přívěsek, Naruto. Ten, co ti věnovala před lety Tsunade," kývla hlavou k jeho hrudníku. Naruto stiskl mikinu na onom místě. Zmateně se na Hin podíval.
"Jeho barva… nepřipomíná vám to něco?" oslovila i zbytek, aby od sebe na chvíli odvrátila pozornost. Kluci se na sebe zamyšleně podívali. Najednou se Sai… přihlásil. Všichni si ho nechápavě prohlídli a Hinata povytáhla obočí. Z jejích úst zaznělo jemné uchechtnutí a pak Saie vyzvala ke slovu. "No?" Sai stáhl ruku. "Barva regenerační chakry lékařských ninjů?" spíše se bázlivě zeptal, než odpověděl na otázku. Hinata se usmála. A pánskému osazenstvu to najednou došlo.
"Hm… a?" zakřenil se Sasuke, nejspíše ponížený tím, že odpověď sám nevěděl. Holt mužská pýcha nerezaví.
Sakura hodila po Uchihovi přísným pohledem. "A že sme v pr*eli!" odsekla nasupeně, ale hned se zase sklidnila. Na chvíli nastalo ticho, ale to hned prolomila Hin, když pokračovala ve vysvětlování. "Po setkání s Orochimarem, jsme ten přívěsek hledaly v různých záznamech. Tsunade ho dostala od prvního hokage, nebyla to náhoda. Ten přívěsek do sebe dokáže vstřebávat životní energii. Což je prvnímu hokage podobné, specializoval se přeci jen na živel země, energii života. Například Tsunade… pokud někdy někoho léčila, jakože ano, pak část její vydané léčící chakry se uzavřela do toho přívěsku, anižby o tom věděla. A pak ty, Naruto… Když ty využíváš chakry Kyuubiho, při každé přeměně se uvolňuje její nesmírné množství a uzavírá se do krystalu. A co se týče barvy samotného krystalu, tak… Orochimaru tehdy prohlásil, že s tím přívěskem bude skutečně nesmrtelný. Pak jsme se dočetly, že chakra nahromaděná v krystalu za několik desítek let je schopná při uvolnění vrátit mrtvému život. Ale musí se vědět, jak na to. Myslím, že On na to přišel." Kluci se zatajeným dechem Hinatinýmu vyprávění naslouchali a nestačili si ani poskládat postupně otázky.
"To vážně jde?!" vyjekl okamžitě Naru.
"Podle všeho," kývla Ten.
"Ale… když si zmínila tu barvu, jaktože to využívá i Kyuubiho chakru?" obrátil se na Hinatu se svou otázkou Sasuke.
"Barvu neřeš, ta byla jen jako důkaz, že krystal má léčivé schopnosti. Co se týče té chakry, tak krystal pojme jakýkoli její druh, kromě základní lidské, kterou ninja využívá při vytváření technik. Všechny ostatní vstřebá." Sasukeho odpověď uspokojila, ale přivedlo ho to k dalším otázkám, které si prozatím nechal pro sebe.
"A co hodlá ten šmejd dělat se všemi těmi lidmi? Jak oni mu můžou přispět? To snad všichni jsou medikové či co?" ozval se blonďák s tou hlavní otázkou.
"Přišel na způsob, jak vysát životní energii z člověka. Stejně jako stromy nebo květiny nemají chakru a přesto by si z nich krystal energii vzít dokázal, tak stejným způsobem on oddělí chakru od samotné energie. Navíc, většina z těch lidí ani nejsou ninjové, takže mají chakrová centra vpodstatě uzavřená, což mu značně ulehčí práci. A s takovým nepředstavitelným množstvím energie bude schopen neustále regenerovat své tělo. A to jak dlouho bude chtít," vysvětlila Ino a nechala všechny, ať nově nabyté informace stačí vstřebat. Ne, že by to nějak zvlášť pomohlo. Na několik minut zavládlo ticho. Sasuke těkal očima ze strany na stranu, jakoby se bál, že Orochimaru čeká někde za rohem. V Narutovi vřela krev a Sai vypadal, že usíná. A věřte tomu nebo ne… Neji si začal nervozitou okusovat nehty! Nakonec ale jen poklepal hlavou, aby se vzpamatoval a nasadil svůj typický mód.
"Takže..." spustil klidným hlasem a zbytek party věděl, že se vrátil k své inteligentní části kůry mozkové, "Orochimaru vám vše pověděl, protože, nutno podotknout, že správně, předpokládal řetězovou reakci nás všech?" Nikdo ani necekl, každý se jen soustředil na jeho závěr. "Abych to shrnul, věděl, že až se Naruto dozví, že po něm jde, tak začne vyvádět a bude ho chtít spacifikovat… dále, že my mu to samotnýmu nedovolíme a budem ho bránit, z čehož vy budete vyšilovat a budete chtít chránit nás všechny. A nakonec, že všichni vyrazíme proti němu, přímo do jeho léčky. Tak ňák to mělo bejt?" převyprávěl celý budoucí scénář, jakoby vyprávěl na akademii děckám o nějaké misi. Všichni poslouchali, ale vypadali poměrně nepřítomně, možná protože jim hlavou běžela stejná představa.
"Hm…" zaznělo nakonec od holek, ale ani jedna se nehnula, či se na Nejiho nepodívala. Ale ten vykouzlil na rtech sarkastický úsměv a pomalu vstal. Zbytek ho překvapeně sledoval.
"Tak to abysme vyrazili, ne?" povytáhl vyzývavě obočí a čekal na odpověď. Místo toho se všichni jen pousmáli. Byla v tom radost z jeho odhodlání. Teď věděli, že v tom jsou spolu. Ale Narutovi to stejně nelezlo do hlavy. "To je přece strašná blbost!"

Tsunade seděla jako přibitá. Její výraz by se dal přirovnat k vulkánu chroptící popel a prach, kterej se měl každou chvíli přestat ovládat. Po chvíli blondýnka vstala, opírajíc se o stůl, a došla k oknu. Dívala se skrz něj. Do večera zbývalo jen pár hodin. V zápětí pak nečekaně rychlostí světla popadla křeslo, na kterém ještě před několika vteřinami seděla, a vysklila s ním ono okno - to, které bylo před pár dny opravováno po jejím posledním emocionálním výbuchu. Střepy spolu s rozflákaným křeslem se řítily dolů a někdo se jen mohl modlit, aby zrovna neprocházel pod kage budovou. Přihlížejícím se objevila kapička potu u hlavy a ztěžka polkli.
"Tak takhle to všechno je," promluvila hokage po dlouhé, bolestivé chvíli mlčení a mezi očima jí naskočilo pár nepěkných, snad až děsivých, vrásek. Po tom, co si vyslechla, ani nebylo divu. Ostatní ze sebe jen nechápavě vydali zvuk, připomínající něco jako: Eeeeh??
"Kakashi se dneska vrátil z mise. Z velice podobné, jako ta poslední, kterou jste ode mě dostaly vy," kývla hlavou k děvčatům. "Ale… tentokrát nešel vyzvídat do Slunečné, ale Sopečné vesnice, tady… v zemi Ohně." Ihned šlo zpozorovat vyděšení, které v okamžiku naskočilo ve tvářích ostatních. Pokud začali mizet lidé odtud, pak to znamená…
Napadla je jen jedna myšlenka: Takže je blízko.
"A mimochodem," dodala hokage ještě, "ninjové nacházející se v té době v Sopečné tvrdili, že to způsobil právě Orochimaru. Ale nikdo nevěděl, jestli jen neblouznili."
Sasuke rozzuřeně zavrtěl hlavou. Jakoby si v tu chvíli vyčítal, že před těmi několika lety si na Orouše nedošláp a nezlikvidoval ho okamžitě. Ale na takové úvahy rozhodně nebyl čas. On totiž nebyl čas vůbec na nic…
Zatímco se všichni trápili nad tímhle, Hinata si ještě stihla stále dokola promítat její rozhovor se Sakurou. Přes všechno ostatní, teď v sobě konečně měla zvláštní klid.

"Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit," odhodlala se Hin, když na cestě dohnala Sakuru. Ta se na ni jen nepřítomně otočila a svévolně ji vybídla ke slovu. "Spusť." Hin v tu chvíli byla lehce v tranzu, ale jakmile si začala nadávat, aby se vzchopila, to nejhorší z ní opadlo a pustila se do toho, čeho se bála momentálně ze všeho nejvíc
"Jde o mě a Naruta…" prohodila nejistě a čekala na reakci své přítelkyně. Nevěděla, jestli to bylo jen zdání, ale v růžovlásce trochu hrklo. Tentokrát se na Hin podívala už naprosto přítomná a probuzená. "Vlastně… taky mám něco, co bych ti měla říct," přitkala tišším hlasem. Mezi dvojicí dívek šlo teď cítit silné napětí. Ale spíš by se to dalo přirovnat k nervozitě.
"Já -," vyslovily obě v téže chvíli, což jim k odhodlání moc nepřidalo. Zase zmlkly. Nakonec se první rozmluvila modrovláska.
"Odpusť mi," zašeptala se sklopenou hlavou, "anižbys o tom věděla, podrazila jsem tě," pokračovala. Sakura nechápavě poslouchala a snažila se v jejích slovech najít smysl, ale nedařilo se. Chystala se k otázce, ale Hinata nepřestávala mluvit.
"A nejen to. Lhala jsem ti vlastně celá léta. Celou dobu co jsme byli pryč, předtím, i potom. Jen-," chystala se pokračovat, ale Sakura ji zarazila. Začala mít tušení a najednou jí to všechno zapadalo. Že se Sasuke tolik netrápil tím, jak se Hin bude cejtit, jestli jí řekne, že kouká po.. někom jinym. To, že Hinata neřešila, jestli jí Sasuke odpustí tohle divadlo, co tu společně s ní, Ino a Ten předvedla… Dávalo to smysl! Ironicky se usmála… To se tak trápila kvůli ničemu? A Hinata taktéž?
"Hin, stačí…" usmála se utěšujícím způsobem, "vím, že Naruta miluješ," vyhrkla nečekaně. Modrovláska se zastavila a vyjukaně se na ni dívala. Sakuru to pobavilo a pokračovala, "a taky vím, že on miluje tebe," dodala, když se ve vzpomínkách vrátila do chvil strávených společně se zmiňovaným blonďatým pakem. Vždycky cítila, že něco bylo špatně. Ale nedělala s tím nic.
Hin se po jejích slovech cítila zmatená. Chvíli přemýšlela. Pak jí došlo, že stojí na místě a zbytek se blíží k nim, i když krokem hlemýždě. Nevědomky vyhledala mezi přibližujícím se půltuctem jejích přátel toho jednoho, se kterým strávila několik společných měsíců těsně před tím, než se spolu se zbytekem mužské bandy vytratil na pět let do pryč.
Sasuke se šoural hned za Ino a Ten. Na Sakuřiny výlevy byl zvyklý, i když ho pořád trochu děsily. Ale moc dobře věděl, že by si měl zvykat. Hinata na něm lpěla pohledem a zvláštně si ho prohlížela. A pak… se usmála.
"Sasuke ti to už řekl?" vrátila se k předchozímu rozhovoru. Oslovená sebou cukla. Zrovna když se chystala k vysvětlení, zjistila, že se červená. Hinatě to nedalo a rozesmála se. Což jistou osobu moc nepotěšilo.
"Tys o tom věděla?! Co ti řekl?! Co ti, sakra, řekl?!" rozčilovala se, chytla Hin za ramena a třásla s ní jak s chrastítkem. To jí ale ve smíchu nezabránilo. Zatímco přibližující se šestice se pro jistotu zastavila a nechápavě scénu, odehrávající se pár desítek metrů před nimi, sledovala.
"Vlastně… nic," utřela si modrovláska slzy a uvolnila Sakuřiny ruce svírající její ramena, "chtěl ti jen říct podobné věci, co já Narutovi," vysvětlila konečně s klidem a čekala, jestli se její kamarádka uklidní…
Uklidnila, ale… pořád se červenala. Hinatu napadlo položit zajímavou otázku, která vrtala hlavou rozhodně nejenom jí. "A ty?" vytrhla růžovlásku ze zamyšlení. "Co bys chtěla říct Sasukemu ty?" usmívala se laskavě a nemohla si nevšimnout, jak Sak vnitřně panikaří. Ale čekala tuhle reakci, spíš chtěla svou kamarádku jen poškádlit a možná tak i pomoct Sasukemu. Ale vedlo to jen k tomu, že Sakura na něj byla ještě víc naštvaná.
Ignorovala její otázku a pokračovala v cestě, nechala Hinatu za sebou.
"Teď bysme měli vyřešit to, jak zachránit tvý lááááásce život, víš?" zavolala na ni protivně, anižby se ohlédla. Hinata se nadechla a vydala se za ní, s pohledem zabodnutým do země.
"Jo, tos trefila."

V kanceláři hokage teď panovalo těžkí napětí, jak se všichni přítomní snažili zapojit mozkové buňky a přijít na nějaké východisko. Ale jak řekla Hin ještě předtím, než vyprávěly svůj příběh - třeba ani žádné východisko není. Můžou jen udělat tu největší blbost, která se od nich očekává. To jim určitě moc dobře pude.
"Co hodláte udělat?" otočila se blondýnka k oknu zády a věnovala přísný pohled osmi mladým ninjům před ní. Tenten vykročila z řady a Tsunadin pohled propojila se svým. Dělala vše pro to, aby to znělo co nejsebejistěji.
"To, co Orochimaru chce," řekla, "Najdeme si ho a zničíme jednou pro vždy!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama