Cesta která nekončí 26

22. října 2015 v 17:36 | Ami-chan |  Cesta která nekončí



Sakura se cítila jako v tranzu. Svět kolem ní jen tiše plul a ona byla uprostřed toho všeho. Jen sama se svýma myšlenkama.
Stále stačila vnímat teplo na svých rtech a to, jak se její mysl ztrácí někam do neznáma.
Když vše ustalo a ona otevřela oči, hleděla do těch nejhlubších jam, jaké kdy mohla spatřit. Necítila strach, ale zmatenost a nejistotu.
"Ty mě nepraštíš?" prosnesl uštěpačně Sasuke. Počítal s tím, že ji znal, přesně věděl o jejích reakcích na různé situace a byl si jistý, že i teď má pravdu.
Sakura ale jeho otázku vnímala jen polovičatě. Slyšela ji, ale ani náhodou nebyla schopná vnímat, co znamenala. Stáhla Sasukeho chladnou dlaň ze své tváře a opatrně se zvedala, jakoby se právě teď probrala z mdlob.
Sasuke náhle znejistěl. Všechno mu to přišlo špatně a vůbec Sakuru nepoznával.
"Sakuro? Je ti dobře?" V jeho hlase šlo rozpoznat, že jeho otázka byla upřímná. Opravdu se o ni bál.
Sakura se pomateně otočila. Začala těkat očima ze strany na stranu, jako by byla dezorientovaná.
"Já…" měla něco na jazyku, ale náhle opět ztichla. Sasuke na ni stále v očekávání hleděl.
"Co se to se mnou právě stalo?"
"Promiň, já… necítím se… moc dobře. Už bych měla jít, holky mě asi hledaj," vymluvila se, potřebovala zmizet. Otočila se a chystala ke skoku, ale na zápěstí ucítila stisk. Udělala krok zpátky a podívala se na Sasukeho. Zdál se jí najednou tak… nesvůj. Snad se bál, že jí nějak ublížil.
"Sakuro, jestli jsem něco provedl, tak…" Nenacházel slova. Nevěděl, jestli by se měl omluvit a za co vlastně.
"Tohle se nemůže pořád opakovat, nemůže to trvat věčně. Nejradši bych to všechno hodila za hlavu, zapomněla na něj… ale… vážně by zas bylo vše v pořádku? Neměla bych… se s tím smířit? Přiznat si to? Třeba… pak budu šťastná."
"Sasuke… chtěla bych ti něco říct. Ale… nevím, jak to mám udělat." Zdrženlivě těkala očima po zemi. Vyhýbala se jeho pohledu, který by v ní jen více probouzel pocit viny, kterou ani nevěděla, proč cítí.
Sasuke ji pohledem vybídl. "Nevadí, zkus to. Ať je to cokoli."
"Když… jde o to, že já… se…" Jakoby se jí hlas zasekával v hrdle. "Já se bojím." Sasuke se nechtěl ptát. Chtěl ji nechat mluvit a snažil se pochopit význam jejích slov, i když mu smysl nedávala.
"Mám tě ráda." Najednou to řekla tak rozhodně, až ho to zarazilo. Teď to byl on, kdo oněmněl. Ať úžasem, či nepochopením, na tom ale nezáleželo.
"Musím mu říct všechno, co cítím, jinak se to za mnou pořád bude táhnout."
"Myslím, že tě mám ráda víc, než snesu a… nedokážu se s tím úplně ještě srovnat. A tak… mohl bys mi, prosím, dát trochu času, abych si to srovnala v hlavě?" Její upřímnost ho doslova odrovnala. Zatímco se snažil zaškatulkovat si, co mu říká, stačil ještě přemýšlet, kde se to v ní všechno bere. Každopádně, něco v něm mu říkalo, že by měl skákat radostí. Jasným důlazem byl i fakt, že mu srdce bušilo takovou silou, jakoby mu mělo každou chvíli prorazit hrudníkem.
"Jasně!" odsekl. Sakura se zarazila. Nechápala jeho reakci.
"Si snad idiot?! Jasně?! Na co myslíš?! Pořádně jí to řekni!"
"Eeee, promiň! Chtěl jsem říct… mám na mysli, že… no…"
"Zbláznil ses?! Vyjádři se!"
Sakura trpělivě vyčkávala na jeho odpověď. Nebyla zrovna ve stavu, kdy by mu mohla něco vyčítat, či si na něj zanadávat.
"Spolehni se. A… nespěchej kvůli mně. Jen… si v tom udělej pořádek. Nechci, aby… ses cítila… špatně nebo pod tlakem," odddychl si, když jí konečně odpověděl. Sakuru tahle odpověď podivně rozveselila. Cítila, že ji chápe, že mu na ní záleží. A cítila úlevu.
"Děkuju," zašeptala a otočila se k odchodu. Sasuke zůstal stát na místě a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Sakura už se chystala ke skoku, ale pak se zastavila. Na rtech vykouzlila upřímný úsměv a zavolala na něj. "Ty nejdeš?" Zarazil se. Mělo to být snad pozvání? Nebo signál, že jeho city přijala?
"Že váháš." Jedním skokem byl u ní a společně vyrazili, tentokrát už v trochu smířenějším duchu.

Hinata seděla ve svém pokoji, opírala se zády o dveře a bradu tiskla mezi kolena. Byl to… všechno jenom sen?
" Vážně se to stalo? Vážně… jsem mu to řekla? A on-. Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání. Lekla se.
"Hinato?" oslovil ji něžný hlas.
"Bože! Co mám dělat, co mám dělat?!"
"A-Anoooo?"
"Já jen… jestli jsi v pořádku. Jsi tam zavřená už dobrou čtvrt hodinu."
"To protože tomu pořád nemůžu uvěřit. Ale zatraceně! Proč o tom jen přemýšlím? Nemám mu to říct?"
"Euuuuuh… já…"
"No jo, jenže… co mu mám říct? Že musím od někud skočit, abych se přesvědčila, že je to skutečné? A ještě do toho Sakura…
…Pane bože! Sakura!!! Já sem taková kráva! Áááááááá!"
"Já… nerad bych na tebe tlačil, ale začínám mít o tebe starost. Jestli jsem udělal něco, čím jsem tě dostal do ňáký nepříjemný situace, tak-." Než stačil domluvit, dveře se otevřely a on zakolísal, když se mu podlomila ruka, kterou se o ně opíral. Stabilitu ale hned zase nabral, protože Hinata ho pevně objala. Překvapeně strnul, ale pak se vzpamatoval. Zvedl pravou ruku a jemně jí nadzvedl bradu.
"Hin, co se stalo?"
Ničilo ji to. Dívala se do těch nejlaskavějších a nejupřímnějších očí, které kdy spatřila a nechtěla dovolit, aby to skončilo.
"Tohle není správný."
"Cože?"
"Tohle. Pořád ještě nemůžu uvěřit, že se mi to nezdá, že… cítíš to samý co já. A teď, když se mi všechno splnilo, sprostě zrazuju kamarádku," vysvětlila jen napůl. Naruto ještě dobře nechápal, kam tím míří.
"Hinato, myslím, že ti nerozumím. V čem je problém?"
"V tomhle! V nás! Mluvila jsem se Sasukem a všechno jsme si řekli a já myslela, že je to v pohodě, ale… byla jsem tak šťastná, že jsem úplně zapomněla na to, jak se bude cítit Sakura. Sasuke za ní sice šel, ale tohle není správný, dokud se o nás nedozví," dokončila na jeden dech. A najednou si něco uvědomila.
"Zatraceně! Řekla jsem to o Sasukem! Naruto to ale nejspíš nevěděl. Sakra, jak mu to teď vysvětlím?"
Naruto pozorně poslouchal a snažil se vše dát dohromady. A pak… se usmál… prostě se usmál…
"Naruto, já… ti to vysvětlím. To se Sasukem-."
"Já vím." Hinata se zarazila.
"Cože?"
"Vím to. Vím o Sasukeho citech. I o tom, jak to vše bylo. Sasuke… se kvůli tomu taky trápil. Stejně jako se ty trápíš kvůli Sakuře… a stejně jako jsem se trápil já." Hinata sice dobře nerozuměla tomu celému kolotoči citů, co tam probíhal, ale… jedno věděla jistě - s Narutovými slovy jí ze srdce padal těžký kámen viny.
Když o všem popřemýšlela, znova se na něj podívala. Jeho oči se smály. Smály se na ni! Prsty jí jemně přejížděl po tváři a jeho uvolněnost ji uklidňovala.
"Ale…"
"A co se týče Sakury," doplnil ještě, "nechci mluvit za ni. Za její city. Nemluvil jsem s ní vlastně… jako opravdu s ní, už hodně dlouho. A nevím, jak se změnila. Ale… jestli něco opravdu cítím, tak to, že to co bylo mezi námi… nebylo opravdové. Ignoroval jsem to, protože v té době jsem nechtěl dělat věci složité. Bylo po válce a… všichni jsme už chtěli být šťastní. Myslím, že ona to cítila stejně. Oba jsme se snažili obelstít svoje city, ale… nakonec si nás stejně našly," dokončil, ponechávajíc si šťastný výraz. Byl si tak jistý… To Hinatu uklidnilo.
"Jestli má pravdu a já chci věřit, že ji má, pak… můžeme být… všichni šťastní. Tedy až… až na to jedno."
"Tak… už se tím netrap, ano? Stále říkám, že nemusíš přijmout osud, který nechceš, ale… to neplatí pro to, kam směřuje srdce." Hinata měla chuť skákat radostí. Přišlo jí to všechno až moc dokonalé… po tom všem, čím si prošli, a jak to všechno na začátku vypadalo.
"Zatraceně!" zvážněl Naru najednou
"Děje se něco?!"
"Taky ti připadá… že jsem se dal na filozofii?" vyděsil se na chvíli, což ji rozesmálo. Vypadal v tu chvíli opravdu komicky.
"I kdyby jo, tak ti to opravdu jde," uklidnila ho a stoupla si na špičky, aby ho políbila.
"Vážně?"
"Vážně."
"Tak fajn… když to říkáš," zkřížil ruce za hlavou a usmál se tím dětským úsměvem, který za ta léta stále nezmizel.
"Je vůbec možný, abych měla takový štěstí? Abych měla… jeho?"
"Miluju tě," zašeptala neslyšně, jako když fouká vítr.
"Hm, říkalas něco?"
Lehce se pousmála. "Jen, že už bysme asi měli vyrazit. Musíme najít zbytek," odpověděla klidně.
"Jo, máš pravdu. Tak razíme!" vyskočil plný energie a rozeběhl se kupředu. Hinata ale s úsměvem na rtech zůstala stát jako sloup na místě. Když si to uvědomil, nabral zpětný chod a vrátil se pro ni. Nechtěl riskovat, že se budou loudat, tak ji popadl do náruče a utíkal s ní po schodech.
"Naruto! Co blbneš!" chytla se ho jako klíště, ale nebyla rozčilená.
"Přece únos ne?" dělal, jakože nic a vyšel ze dveří, spolu s Hin v náručí.
"Že mě to nenapadlo," dala mu pohlavek, ale usmívala se, aby si to špatně nevyložil.
"Vážně tě šíleně… no… však ty víš…"

Kancelář hokage zela mrtvolným tichem. Tedy… pokud nebereme v potaz nekonečné šustění papírů a pravidelné cinkání kalíšku se sake o stůl.
Tsunade rychlostí blesku prolítávala stohy dokumentů a házela je na hromadu, která zabírala tak čtvrtinu místnosti.
"Božeeeee, bolí mě hlava! A asi slepnu! Nejspíš bych si měla pořídit ňáký brejle," povídala si pro sebe, aby uvolnila stres, který se v ní jen kupil.
"A nebo radši ne, nechci vypadat jako ňákej Harry Potter," zavrhla ihned myšlenku a kopla do sebe další kalíšek sake. Když si chtěla dolít, zjistila, že flaštička s alkoholem je prázdná.
"Hm…" zabručela, sehla se pod stůl a vytáhla další lahev.
"Na stresové situace vždy vybavena," pochválila se a dolila si.
"Vidím, že máte o zábavu postaráno," ozvalo se náhle z rohu místnosti.
"Záleží na tom, co pokládáš za zábavu. No, i když… v tvém případě, pokud tě čtení sprostých knížek zabaví líp než pořádná lahev chlastu v baru tak… asi nemá cenu se zmiňovat, že?"
"Máte stále smysl pro humor. To je dobré znamení," pronesl mužský hlas uvolněně a vyšel ze stínu.
"Tak copak mi neseš za novinky, Kakashi?"
"Mohu jen doufat, že vám humor vydrží i nadále… optimismus bude potřeba." Tsunade podezřívavě skrčila obočí a nad nosem jí vyskočily dvě nepříjemné vrásky. Odtáhla od úst kalíšek s uklidňující tekutinou a zvedla zrak.
"To ti neslíbím."

Kakashi už se pár hodin potuloval v řiši snů, když v tom někdo silně zabušil na dveře. Vyletěl z postele jako čertík z krabičky a zkontroloval ženu spící vedle něj. Pravidelně a klidně oddychovala, sotva se zavrtěla. Musel se na tím pousmát. Od té doby, co Anko otěhotněla, totiž spala jako špalek a vzbudit ji nedokázalo ani zemětřesení.
Odhrnul deku, chodidly se dotkl chladné podlahy a rozespale šel otevřít.
"Bože, kdo to tak může být v tuhle hodinu?" Za dveřmi spatřil známou, leč právě teď ustaranou tvář. Při tom povšimnutí se zamračil.
"Copak se děje, Kaiji?" Vysoký, tmavovlasý ninja si při otázce povzdechl, ale odpověděl.
"Odpusťte, že vás ruším v tak nekřesťanskou hodinu, Kakashi-san, ale dnes jsem se vrátil z mise. Víte, ze Sopečné. Měl jsem přijet pro několik zbraní, které nám při poslední várce zapomněli poslat," vysvětloval tiše a Kakashi neměl ponětí, kam tím míří, ale nepřerušoval ho.
"Dozvěděl jsem se od vesničanů jednu... řekněme podezřelou a nepříjemnou věc, totiž -."
"Konzultoval jsi to s Hokage-sama?" skočil mu do řeči stříbrovlasý ninja. Kaiji se zarazil a letmo ucuknul pohledem.
"Vlastně ne. Chtěl jsem s tím nejdříve jít za vámi a požádat vás," ztěžka polkl, "jestli byste se tam se mnou nevrátil. Je to situace delikátního charakteru a nevím o nikom jiném, kdo by se na to hodil víc."
"Nejsou tyhle úvahy prací Hokageho?" ohradil se Kakashi nepříjemně, ale hlas měl stále klidný. Kaiji si už nebyl moc jistý, jestli udělal správně, když sem přišel, ale na Kakashiho byl vždy spoleh. Věděl to, protože ho maskovaný ninja cvičil na jouninské zkoušky a nepochyboval, že byl schopný jimi projít jen díky jeho tréninku!
Kaiji se nakonec vzpamatoval a rezolutně zatřepal hlavou. "Vím, že mi ta pravomoc nepřísluší, ale byl bych opravdu rád, pokud byste se tam se mnou mohl vydat. Nechci Tsunade-sama ohlašovat, na co jsem přišel, pokud nebudu mít jistotu, že je skutečně čeho se obávat."
Kakashi si nešťastně povzdechl a pak pohledem znova zaměřil ninju před ním. "Kdy chceš vyrazit?" zeptal se přímo, jelikož se mu Kaijiho slova vůbec nelíbila a nabyl pocitu, že tenhle mladý ninja by ho o něco takového nežádal, pokud by nebyl opravdu znepokojený.
"Pokud možno hned." Heh, přesně jak se obával.
"Já se dnes vrátil z mise. Chtěl jsem strávit čas se svou ženou," odsekl zklamaně a mimoděk mu hlavou proběhla myšlenka, že se vlastně chtěl podívat za klukama, jen co se rozední. Bylo mu proti srsti zas odcházet, když své bývalé svěřence ani nestačil pozdravit. Nicméně tušil, že asi nemá na výběr.
Kaiji chápavě přitakal. "Vím a omlouvám se, že vás o to žádám. Ale raději budu riskovat vaši příšernou náladu než bezpečnost vesnice." Kakashimu nad jeho upřímností cukl pravý koutek rtů směrem vzhůru a na chvíli se odmlčel, jakoby přemýšlel. Ve skutečnosti se už ale rozhodl.
"Dej mi minutku. Sbalím si něco na cestu a nechám tu Anko vzkaz," pronesl konečně a Kajimu spadl ze srdce obrovský balvan. Už už chtěl chrlit na Kakashiho slova díku, ale byl vyrušen.
"A ty se raději modli, aby tvoje podezření bylo správné nebo na tebe týden nepromluvím!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Komentáře

1 Luffy Luffy | 24. října 2015 v 1:15 | Reagovat

Všimol som si že Nezpřetrhatelná pouta pôvodná verzia sa nezobrazuje. :-? (Pjosím skús to napraviť. :3 )

2 Luffy Luffy | 24. října 2015 v 1:15 | Reagovat

Ps: Skvelé ako vždy. ;-)

3 Ami-chan Ami-chan | Web | 31. října 2015 v 13:37 | Reagovat

[2]: opraveno! :) díky za upozornění :)

btw. jsem ráda ^^

4 LillyPotterml. LillyPotterml. | 31. října 2015 v 18:58 | Reagovat

:D

5 Etsuko Nakamura Etsuko Nakamura | Web | 4. listopadu 2015 v 18:11 | Reagovat

Ahoj Ami-chan, byly bychom velice rády, kdyby si je zaktualizovala, moc děkujime :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama