Cesta která nekončí 23 - 24

21. srpna 2015 v 12:32 | Ami-chan |  Cesta která nekončí


Sakura si přiložila dlaň k očím, když jí rozbolely. Chvíli jí nedocházelo proč, když ale začala ruku pomalým tempem vzdalovat od obličeje a rychle pomrkávat, zjistila, že slunce praží přímo na ní.
"Usnula jsem?" napadlo ji, když se zvedala a došlo jí, že prospala noc na místě, kam včera večer zamířila jako poslední. Z hlav hokage byl na Konohu nádherný výhled. Bylo léto a celá vesnice jen zářila, vůně byla kouzelná. Usmála se. Jakmile si ale začala rozvzpomínat na důvod, kvůli kterému sem večer přišla, obličej jí zohyzdil bolestný výraz.
"Jak jste mohly?!"
"Bavilo vás si s námi hrát?"
"Nemáš žádný stud?"
"Dokážete si představit, jak jsme trpěli?!"
"Tche…" usmála se bolestně při vzpomínce na včerejšek. "To to dopadlo," pronesla těžce a vydechla. Znova shlédla na vesnici. Nehty zaryla do povrchu skály. Silně se kousala do rtu. Zvedla pravou ruku a přitiskla si ji na čelo. Netrvalo dlouho a tváře jí zvlhly. Teď už nedokázala zadržet vzlyky a rozbrečela se.
"P - proč?"

Zacítila příjemný chlad, jak zafoukal vítr. Přesto ale byla vděčná za hřejivý pocit, když na ní svítilo slunce. Nebo… ten hřejivý pocit byl způsoben něčím jiným?
Oči měla zavřené. Otevřela je až když jí něco jemného přejelo po tváři. Za chvíli se už dívala do uhlových očí člověka, kvůli kterému jí právě srdce bušilo jako splašené.
"Vzbudil jsem tě?" usmíval se, ale pořád se staral o její pohodlí.
"Ee, jsem vzhůru už ňákej čas. Jen… mi je příjemně. Tak jsem měla zavřené oči," opětovala mu šťastný úsměv, aby mu dala najevo, co pro ni takhle málo, už jen to, že spolu oba takhle sedí v objetí opření o nízkou sakuru, znamená.
"Saii?" zašeptala zlehka.
"Hmm?"
"Já jen," potlačila ten osvobozující pocit štěstí, aby začala vnímat i ostatní věci, hlavně ty, co se udály včera, "neměli bychom zjistit, co se…no… však víš…" vysvětlila tak napůl a ustaraně se na něj zadívala.
"Vážně už uběhl celý den?" udivilo ho, když si přehrál scénu ze včerejšího rána. Za Tsunade šli hned po probuzení. To znamená, že zbytek se někam po tý události v kanclu hokage odklidil a od tý doby po nic ani vidu ani slechu. "No, za kým půjdeme prvně?"
"Myslíš, že nejlepší by bylo začít u Tenten. Byla z tohohle všeho naprosto zdeptaná, nemám nejmenší představu, co se včera po tom všem mezi ní a Nejim událo." Sai usoudil, že je to správná úvaha a všechno dokýval.
"Tak… ještě chvíli a půjdeme, jo?"
"Dobře, díky," usmála se Ino spokojeně a znova se mu schoulila do náruče.

"Copak, Naruto, neříkej, že už nemůžeš!" zvolal na blonďáka sedícího v ramen stánku stařík za pultem. Naruto si totiž asi před hodinou objednal misku Miso ramenu a od té doby se nevyprázdnila ani její polovila. Kdo ho znal, věděl, že takovýhle věci se stávají buď ve filmech, nebo se muselo něco zlého přihodit. Ale co by se taky dalo čekat? Kdo by měl chuť cpát do sebe horu jídla po tom, co zjistil, že…
Narutovi ze z neznámého důvodu lehce třásly ruce. Nebyl ani schopný pořádně sevřít hůlky mezi prsty. Zdál se duchem nepřítomný a jeho oči byly vyplněny bolestí.
"Já…," vydal ze sebe po krátké odmlce, "je mi trochu špatně," odvětil krátce, nechtěl už na to dál myslet, ale nedalo se tomu zabránit.
"No kdo by to, kruci, řekl, že Uzumaki Naruto někdy nedojí svůj ramen!" uslyšel za sebou jmenovaný známý, příjemný, starší hlas. Odložil hůlky a pomalu za ním stáčel hlavu. Sebevědomé oči bělovlasého muže se na něj usmívaly. Bylo ale ještě něco hluboko za nimi… a to už nebylo tak veselé.
"Kam ses ztratil?" pokusil se Naruto o úsměv, ale nijak zvlášť se nesnažil. Proč by taky měl?
Jiraiya si kousek poodtáhl židli vedle něj a uvelebil se na ní. Zvědavě si mladého muže prohlížel, ruce měl zkřížené na prsou, a rty pohrávaly v lehkém úsměvu.
"Měl jsem práci," usmál se bezstarostně, "ale o tomhle se se mnou bavit nechceš, ne?" dodal na závěr. Naruto znova uchopil hůlky a začal z nich odlamovat třísky. Zatím se na Zvrhlého poustevníka nepodíval.
"Nechci se bavit o ničem."
"To bych neřekl," uchechtl se Jiraiya a trpělivě čekal na Narutovu odezvu.
"Takže hádám, že ti bábi už všechno řekla," usoudil blonďák a znova se dal po dlouhé době do jídla. Nebo se o to alespoň pokoušel.
"Co by mi měla říkat?"
"Neříkej mi, že se ti nezmínila o té velkéééééé novince ze včera. Pár mrtvol se nám tu, zdá se, ožilo," zahlásil velice podrážděně. Měl hrozný vztek a nemohl se s ním vypořádat.
"Jo, o tý včerejší scéně v jejím kanclu mi pověděla," protáhl se a zazýval jakoby o nic nešlo. "Ale od začátku jsem věděl, že žádné ty tvé "mrtvoly" nebyly," přitkal nakonec. Narutův výraz se za celou dobu od první chvíle změnil. Byl překvapený, zmatený… zvědavě se na Jiraiyu zadíval. Ten zatím upíral svůj pohled na ceduli s cenami.
"Ne, nepleteš se. Od začátku jsem věděl, kdo byly ty záhadné členky ANBU." Naruto měl pocit, že se s ním točí svět. Nejdříve nevěděl, co si má myslet, až pak začínal mít pocit, že mu tu snad každý vráží kudlu do zad a cítil se zrazený.
"Ty…" Jiraiya kývl. "Tys to celou tu dobu věděl?!" vstal rozzuřeně a zahodil hůlky stranou.
"Ano."
"A nic jsi mi neřekl?!"
"Nemohl jsem. Něco jsem slíbil."
"Co si jako slíbil?! A komu?! Že mě necháš cejtit se mizerně a jako idiota, ať si noc co noc trpím?! Nás všechny?!" Cítil, že se pomalu přestává ovládat. Jiraiya se ale stále choval rozvážně a klidně.
"Slíbil jsem, že vás budu chránit."
"Chránit? Jako před čím?!"
"Před tím, před čím vás děvčata chránila celou tu dobu. Před tím, co bylo důvodem celého toho divadla." Naruto zvážněl. Neměl ponětí, o čem to jeho bývalý mist mluví, ale začal přemýšlet.
"Před čím?"

"Takže mi to neřekneš?" Tenten s Nejim seděli u kluků doma už od včerejška. Za celou dobu se Ten pečlivě vyhýbala odpovědí na jeho otázky, pro které ještě nepřišel čas, aby byly zodpovězeny.
"Teď ještě ne. Musím to všechno probrat s holkama a taky myslím, že by bylo lepší, kdybychom to řekli vám všem najednou," odůvodnila své rozhodnutí. Nejiho to moc nepotěšilo, ale říkal si, že asi bude lepší se v tom prozatím nešťourat. Ve skutečnosti ale už hořel nedočkavostí. Ani nevěděl, jestli to bylo ze zvědavosti a nebo už konečně chtěl potlačit ten kus vzteku, který v něm celou dobu dřímal. Už chtěl mít důvod, aby Tenten odpustil.
"Dobře, už nebudu naléhat," slíbil a natáhl nohy před sebe. Sám sobě zakazoval, aby se na ni stále díval. Celou dobu se kontroloval a kdykoli se přistihl, jak na ni stáčá zrak, okamžitě se odvrátil.
"Ovládej se, kruci!"
"Neji?"
"Hm?"
"Já vím, že to pořád opakuju, ale… je mi to líto. Všechno co se stalo, vám všem. Omlouvám se za tu lež. Já jen, že…"
"Ten."
"Ano?"
"Už toho bylo dost. Přestaň na to teď myslet. Prozatím je všehno v pořádku. To nejhorší je za námi," uklidňoval ji a zároveň sebe. Ale zabralo to. Tenten se usmívala.
"Chápu. Děkuju."
"Aspoň doufám, že nás nic horšího nečeká."
Na okamžik zavládlo ticho, jak z obou odpadlo to břímě a strávili chvilku jen mlčky, docela spokojení. Ale netrvalo to dlouho a zaslechly ze schodů vedoucích do horního pokoje, k nim, volání.
"Haló, je tu někdo?" Oba hned rozpoznaly známý vysoký hlas blondýnky. Tenten se radostně pousmála.
"Jo! Jsme nahoře!" zakřičela jim odpověď. To už se jejich kroky blížily rychlostí blesku a dusot nabral na síle. Dveře se v tu ránu rozrazili a oba měli to štěstí spatřit rozjařený Inin výraz.
"Jste v pohodě! Díky bohu!" zajásala a vrhla se Ten kolem krku. Za chvíli se zpoza blondýnky vynořil i Sai.
"Proč bysme nebyli?" udivilo ji.
"No…," dostala se Ino do rozpaků, "já jen, že včera to s váma vypadalo docela bledě. Už jste spolu zadobře?" Tenten se ohlédla, aby na Nejiho dobře viděla. Jeho výraz byl neutrální. Jak jinak.
"Více méně," vzala to hopem a usmívala se nad faktem, který jí docvakl hned, jak zaslechla radost v Inině hlasu.
"Zato u vás je to až ňák moc v pohodě ne?" dodala zvesela.
"Víc než v pohodě!" opravila ji blondýnka a usmála se na Saie. Ten opětoval.
"No… a co teď?" dostala se blondýnka po chvilce ze svého veselého modu a uvažovala dopředu.
"Asi bysme měli všechny sehnat a někde se sejít," usoudila hnědovláska.
"Jo, ale že jsme našli vás byla náhoda. To chceš lítat po celý Konoze a shánět zbytek?"
"No, co jinýho můžeme dělat?"
"Tak tu počkáme. Dříve či později se stejně ukážou, buď tady, nebo u vás," přišel Sai s nápadem a tak ho zbytek odsouhlasil, jelikož jim toho asi moc nezbývalo.
"Takže… budem čekat…"

"Takže… ty se vůbec nezlobíš?" Přakvapený Hinatin výraz nutil Sasukeho do smíchu, ale nechtěl ze sebe dělat ještě většího idiota a tak se ovládal.
"Je to ironie," neubránil se uchechtnutí. To Hinata nepochopila vůbec.
"Cože?"
"To jen, že…" začal, ale nenapadalo ho jak pokračovat. Přesto se o to pokusil. "Jestli se za tohle cítíš vinná, tak… můžeš být v klidu. Ani já jsem nebyl úplně upřímný," vysvětlil popravdě, ale to hlavní zůstávalo Hinatě stále skryté.
"Takže… ty…" pomalu si dávala jedno a jedno dohromady. Sasuke zostuzeně přikývl. "Nikdy jsi mě nemiloval, že ne?" usmála se.
"Miloval. Jako skvělou přítelkyni. Hodně jsem se od tebe naučil," opravil ji.
"To já od tebe taky," opětovala. Oba se na sebe podívali, jejich pohledy se střetli. Dívali se na sebe několik vteřin a ani jeden neměl tendenci uhnout. Všechen pocit viny se najednou rozplynul. Oběma začaly cukat koutky úst, až se oba dali do hlasitého smíchu. Když se trochu uklidnili, stále ale plní radostí, přisedli si blízko sebe. Hinata se na Sasukeho upřeně zadívala a pak ho objala.
"Víš, jsi neskutečnej idiot, ale… mám tě ráda."
Sasuke se nad tím musel zasmát. Ale nedokázal ani v tu chvíli popsat, jak mu bylo dobře. "Jo, já sebe taky."
"Ty blbečku!" vyjela, ale stále se chechtajíc, Hin, a začala ho fackovat.
"No co? Co? Vždyť TOHLE máš na mě ráda, ne?"
"Beru to zpět!"
"No to teda jako ne!"
"Smůůůůůla," vyplázla na něj jazyk a uraženě si odsedla.
"Fajn."
"Fajn!"
Oba na sebe v tu chvíli jen pomrkávali, co jim periferní vidění dovolilo, mračili se, trucovali, ale nakonec oba propukli v záchvat. Jak se dalo čekat.
"My asi nejsme normální, co?" pronesl inteligentně Sasuke.
"Myslíš?" ohodnotila jeho úvahu Hin.
"No, radši toto řešit nebudeme, ne?"
"Nee," zazubila se na něj a začala se culit. Po chvíli přemýšlení ale zvážněla.
"Možná… bysme měli… však víš…" začala.
"Jo… asi máš pravdu."
"Půjdeš za ní?"
"Když já… nevím, co bych jí měl říct."
"Jestli to nevíš ty, tak kdo jiný?" Sasuke se zamyslet. I když neměl nejmenší tušení, co by měl právě dělat, věděl, že se tomu nevyhne.
"Dobře. Půjdu. A ty -," dříve než stačil doříct svou otázku, Hinata se už zvedla a odcházela.
"Kéž bych měl tvoje odhodlání. Velký Uchiha Sasuke, nebojácní v bitvě, ale v citech… totální strašpytel."
"Hodně štěstí!" zavolala na něj z dálky a zmizela mu z dohledu.
"Jo, to by se mi hodilo."

"Sasuke?"
"Co?"
"Je tu něco, co bych ti měla říct. Vím, jak sobecký to ode mě bylo a je, ale… musíš to vědět."
"Hinato, co se děje?"
"Já… jsem k tobě před těmi pěti lety nebyla tak docela upřímná."
"V souvislosti s čím?"
"S naším vztahem."
"No, tak to si nebyla sama."
"Povídej, budu naslouchat."
"Já… tě měla ráda. Moc ráda, záleželo mi na tobě, ale… láska to nebyla."
"To přece-.
"Jde o to, že... já bych tě dokázala milovat. Kdyby tu nebyl nikdo jiný, ale - ."
"Hinato, dost. Já… věděl celou dobu, koho doopravdy milješ. Od samého začátku."
"Tys… věděl…"
"Ano."
"Promiň, ale on je…"
"Ukazál ti, jak žít, že?"
"To on… On je můj život."
"Chápu, netrap se tím. Už na to nemysli, ano?
"Takže… ty se vůbec nezlobíš?"
"Blbá! Blbá, blbá, blbá!! Existuje na světě větší idiot než já?! Ne! To nejde! To-."
"O jednom bych věděl." Růžovláska se překvapením zalekla. Na skále hokagů mohlo být jediné místo, kde by někdo mohl být, kromě toho, kde byla ona. Prudce zvedla hlavu k nebi a pak zaostřila přímo na vrchol skály. Slunce jí napůl oslepilo, ale po chvíli už začala vidět jasně. Ale to už se osoba snesla z vrcholku až před ní. Když jí došlo, kdo to je, zkameněla. Z nejasného důvodu měla v očích strach.
"T - ty…"
"Počkej…"
"Ty! Nechoď ke mně!" začala vyvádět a udělala krok vzad. Snažila se dávat pozor aby nespadla.
"Ty to nechápeš. Chtěl jsem -."
"Ne! Nechci tě vidět! Jdi pryč!"
"Sakuro, uklidni se!"
"Ne! Já-," dříve než stačila doříct větu, citíla, jak je její tělo o něco lehčí. Noha jí podklouzla na zaobleném povrchu a ona padala vzad.
"Sakuro!" zařval Sasuke vyděšeně, přiskočil k ní a pevně ji sevřel a stáhl zpět. Oba spadli na zem, Sasuke pořád neuvolnil stisk. Sakura začala vyděšeně a hlasitě dýchat, aby se vzpamatovala z toho, co se právě stalo.
"Zbláznila ses?! Mohla ses zabít!" křičel hystericky a strachuplně zároveň. Sakura byla stále trochu dezorientovaná a jen se rozhlížela kolem, jeho křik nevnímala. Ale jakmile byla zpátky a přemýšlela, vytrhla se Sasukemu ze sevření a vzdálila se o něj. Sasuke pomalu vstával. Při pádu si narazil oba lokty a trochu se bouchnul do hlavy, takže se mu trošku točila. Ale nebylo to nic, co by Uchika nepřešel téměř bez povšimnutí.
Na chvíli všechny zvuky ustali. Oba se jen navzájem mlčky prohlíželi, v očích by jim člověk vyčetl zmatenost, strach, bolest… ale bylo tam ještě něco.
"Proč jsi přišel?" začala už klidně Sakura. Sasuke hned neodpověděl. Nevěděl jak.
"Nevím. Srdce mi to šeptalo," promluvil po chvíli. Sakura se zarazila. Nevěděla, jestli se náhodou nepřeslechla. Zakroutila hlavou. Ne! Tohle nemůže být pravda! Cítila, jak se jí znova mlží zrak. Oči se jí plnily slzami. Přiložila si ruku k obličeji.
"Prosím," zašeptala, téměř neslyšně. Sasuke zpozorněl, aby se nepřeslechl. "Prosím… už… už ne… už nechci… znova… já…"
"Sakuro."
"Nechci tě už znova ztratit!" Sasuke strnul. Díval se na její slzy, jak pomalu putují po tvářích a na jejich konci se oddělí a padají. Jak dopadnou na zem a normálně neslyšné plesknutí zní pro některé jako nesnesitelný hluk.
"Nikdy…" řekl s jistotou v hlase, "nikdy mě… už neztratíš." Sakura pořád brečela. Šlo na ní poznat, jak s ní Sasukeho slova pohnula, ale pláč nepřešel. Chtěl ti zastavit. Přišel až k ní a pevně ji objal. Nechtěl ji už nikdy pustit. A nechtěl, aby kvůli němu znova, už nikdy, trpěla.
"Už tě nikdy… neopustím."

"Slíbil jsem, že vás budu chránit."
"Chránit? Jako před čím?!"
"Před tím, před čím vás děvčata chránila celou tu dobu. Před tím, co bylo důvodem celého toho divadla."
"Před čím?"
"Nevím, co to je zač. Ale věřím, že tohle nedělali jen tak pro nic za nic."
"Počkej! Tys mi, nám všem, zatajil něco takového na základě svýho instinktu?"
"Naruto, ty to nechápeš. Jde o to, že-."
"Naruto." Oslovený se při zaslechnutí svého jména zarazil.
"Ten hlas!"
"Hinato?" Modrovláska stála několik metrů od něj. V jejích pocitech se nedalo vyznat. Byla vydešená, šťastná, zmatená… a to všechno dohromady.
"Ahoj," začala jednoduchým pozdravem. Naruto zamrkal. Pořád se ještě nedostal z prvotního šoku. V tuhle chvíli ji tu opravdu nečekal.
"Proč-."
"Musím ti něco říct," nenechala ho domluvit, chtěla to už mít za sebou. Musela mut o říct. Co nejrychleji. Musí už to vědět.
"Cože tak najednou," začal se v Narutovi probouzet vztek. Hin se zarazila. Čekala, že takhle bude reagovat. Jen se modlila, aby to nezašlo příšliš daleko.
"To není najednou. Jen… jsem celá ta léta sbírala odvahu, abych ti tohle řekla." Naruto nevěděl, co si má myslet, ale nechtěl povolit. Pořád byl naštvaný.
"Nikdy nezapomenu na pocit, kdy nám bábi řekla, že jste zemřely. Že TY jsi zemřela."
"Mě to nezajmá," odsekl arogantně a razantně ze svého místa odkráčel. Vůbec se k ní nepřiblížil, jen se dál vzdaloval ulicí.
"Naruto!" křikla na něj a vyděšená, že by jí mohla utýct tahle, možná poslední šance, se za ním rozeběhla.
"Nechci tě teď vidět, ani s tebou mluvit!" Odmítal se zastavit.
"Naruto, tohle ti musím říct! Nemůžu už to dál držet v sobě!"
"Ne!"
"Prosím! Naruto! Celých patnáct let! Prosím, dovol mi to!"
"Fajn! Co to je?!" Prudce se zastavil a v tu samou chvíli otočil. Díval se jí do očí, ty jeh byly plné smutku. Hinatiny zas viny.
"Miluju tě." Nezaváhala na jedinou vteřinu. Jen co se jejich pohledy setkaly, řekla ta dvě slova. Nechtěla riskovat, že už nebude mít možnost.
Narutův výraz se v tu chvíli nedal popsat. Mohl čekat všechno, všechno… jen ne tohle.
"Miluju tě, Naruto."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama