Cesta která nekončí 17

20. června 2015 v 14:24 | Ami-chan |  Cesta která nekončí
Jelikož je dneska počasí naprd a skoro všichni jsou doma (nebo jako já trapčej v práci :D), mám pro vás na zabavení další dílek :)


"Stejně mi to nedává smysl. Jaký mají důvod se skrývat? Na jejich místě bych se chtěla s kluky vidět… teda, mluvit s nimi jako dřív, ne pod přetvářkou." Stále krásná, nyní i Pátá hokage téhle země. Jsou ale věci, do kterých nevidí ani ti nejmoudřejší.
Ještě nedávno to byly děti. Přesto už v tak mladém věku poznali bolest a samotu. Je až neuvěřitelné, co všechno dokázali překonat, jak se s tím vyrovnali. Kde našli sílu.
Kunoichi, která pro ni byla dcerou. Temperamentní a přímá, přesto měla neuvěřitelně citlivou duši.
Oproti tomu, dědička pozice vůdce svého klanu, jež byla vždy jako pouhopouhá existence, v níž žádný život nepřebýval, neustále uzavřená ve svém světě, pak stačilo ale jen několik slov a probudila se v ní síla, kterou celý život hledala.
Dívka, na pohled vyrovnaná, oblíbená, žijící svůj sen jen tiše uvnitř trpěla a překrývala svůj smutek. Nakonec, i ji potkalo štěstí, proč by to teď měla ztratit?
Děvče, jež bylo přítelkyní na život i na smrt chlapci, který nikdy nikoho nepotřeboval. Ale bez ní žít nedokázal. Kolik srdcí dokázala zachránit?
Kluk, jehož všichni nenáviděli, zdá se, že by ani neměl trpět. Nic neztratil, protože nikdy nic neměl. A i tak… žil ve svém vlastním pekle. Jenže každý někoho potřebuje. Nikdo v sebe totiž nemůže uvěřit, dokud v něj nejdřív neuvěří někdo jiný.
Ninja, bojovník, později zrádce, nukenin, přes všechnu nenávist co měl v srdci, nedokázal přetnout pouta, která ho ještě stále držela nad vodou, neměl od nich klíč.
Génius, pýcha Hyuuga klanu, i když se tak nenarodil, vydobyl si svou vlastní pověst a dokázal, v co nevěřil ani on sám. A i když byl tak sebevědomý, nic to neměnilo na tom, že byl… ztracený. Ztracený, když byl bez ní.
A nakonec člověk, který neznal bolest, radost, smutek, lásku… protože nežil. Copak se dá o někom, kdo nikdy nic necítil, říci, že žil? Ale je jedno, co se stane, nakonec každého přepadne touha svůj život žít.
"Změnili se. Tak moc se změnili. Ale… proč se s nimi nechtějí vidět, nechtějí s nimi mluvit? Necítí jejich bolest?" Blondýnka stále myšlenkami přemítala nad událostmi z posledních dnů a nic by ji neudělalo větší radost, než kdyby konečně pochopila účel děvčat. Přes to, kolik jim bylo, zdáli se jí v tomhle směru dětinské. Ale… copak ona by je mohla chápat?
"Jestli to chceš vědět, proč se jich nezeptáš?" Ode dveří se ozval hlubší mužský hlas. Přesto byl ale příjemný a tak nějak i něžný. Moc dobře ho znala. Provázel ji od dob, kdy začala chápat, co to znamená být shinobi. Věřila mu. Spoléhala na něj. Vždy ji uklidnil. To protože náležel člověku, jemuž nevědomky zasvětila svůj život a odevzdala srdce. Jak by se tomu mohla ubránit? Ubránit se před někým, kdo má v očích takovou sílu, při jediném pohledu do nich by každý překypoval jistotou a bezpečím. Byl by beze strachu.
Chvíli po tom, co překonala lehký nával rozčilení nad jeho nezvanou přítomností, se jí rty vyformovaly do úsměvu. Štval ji vždy, když byl na blízku a přesto nedokázala být bez něj.
"Přestaň si hrát, že mi čteš myšlenky!" vyštěkla spontánně a odvrátila od něj zrak. "A vůbec, co myslíš, že by mi jako řekly?" Hlas se jí trochu klidnil, na to čekal! Nerad s ní mluvil o vážných věcech, když byla protivná. To byla vskutku pořád, ale čas od času se uměla chovat jako člověk.
Na tváři mu pohrával jeho typický úsměv. Zkřížené ruce uvolnil podél těla a přišel až k ní. Nepotřeboval světlo. Záře měsíce, jež osvětlovala celou vesnici a pronikala i do místnosti, mu stačila na to, aby viděl. A i kdyby byli ponořeni v neutuchající tmě, on by skrz ni prhlédl. Jeho oči byly výjimečné. A to ani nepotřeboval žádnou vynikající oční techniku. Byl prostě přirozený talent. Nebo si taky jenom prošel svým.
Pomalu zvedl pravou ruku a natočil si její tvář k sobě. Chtěl jí vidět do očí, jedině tak vždy poznal, co cítí, jestli mluví pravdu. A taky ji chtěl přinutit, aby se dívala do těch jeho, pak totiž pokaždé získala nepopsatelný pocit klidu.
"Pravdu," zašeptal do ticha. Jeho hlas prořízl prázdnotu téhle noci a přesvědčil ji o skutečnosti onoho tvrzení.
Rozpačitě odklonila zrak stranou a zvedla se. Tichými kroky přešla k oknu, načež svůj pohled po několik vteřin bez jediného slova směřovala na svou vesnici zahalenou rouškou večera, po které tančily jen odlesky dorůstajícího měsíce.
Zhluboka se nadechla. Jakoby snad chtěla vyhnat ze svého těla i mysli pocit slabosti a strachu.
"Kdyby chtěli, řekli by mi to už na začátku."
"Ano, což mě přivádí k otázce; proč ses jich nezeptala už ten den?" dostalo se jí okamžitě zpětné reakce. Ač ji to rozčilovalo, musela nad odpovědí přemýšlet. Proč se vlastně… nezeptala?
"Chtěla jsem to vůbec vědět?" Možná už tehdy cítila, že něco není v pořádku. Možná to prostě nechtěla slyšet.
V zápětí zacítila na svých ramenou hřejivý dotek, hned na to teplo obklopilo i její pas, když se jí kolem něj obtočili jeho ruce.
Vnímala bušení srdce, svého i jeho, moc dobře oba znala. S jistotou by ten jeho určila. Přece… stejně vždy bilo jen pro ni.
"Každý občas mívá strach. Jestli ho ale nepřekonáš, nikdy nevyhraješ. Vlastně… ani nemůžeš hrát dál. Překonat strch a jít dál je jeden z kroků, bez kterých nemůžeš v životě pokračovat." Hluboký tón jeho hlasu jí vždy projížděl tělem jako blesk. Znova a znova.
"Přestaň!" křikla zastřeně.
"S čím?" optal se bez jediného náznaku znepokojení, tak klidně…
"Přestaň se mnou jednat jako s děckem."
"Já s tebou někdy tak jednal?" podivil se prvně.
"Pořád! Pokaždé! Myslíš, že jsem si snad sama ničím neprošla? Za svůj život jsem už dost zmoudřela na to, aby mi někdo jako ty dával přednášky o tom, co se musí a co ne!" vytrhla se mu podrážděně a ustoupila o krok.
Nejdřív jen stál na místě a pozoroval každý její pohyb. Znal ji moc dobře a přesto ho vždy tak znepokojilo, když si od něho držela odstup. Nikdy úplně nepochopil, čeho se vlastně bála. Možná to bylo až tak jednoduché, že se to zdálo nemožné.
"Beze strachu není odvaha," řekl jen tak, mimo. Nechápavě se na něj podívala.
"Nechci, abys mě takhle viděl, copak to nechápeš? Já jsem hokage, mám tuhle vesnici chránit a zatím se chovám jako největší citlivka. Kvůli blbině tady vyšiluju! Z téhle stránky nechci, abys mě znal."
Přestala přemýšlet nad jeho slovy, vždy totiž mluvil v hádankách, jen se utahaně svalila na židli a opřela lokty o stůl.
"Nenávidim to," zakuňkala si spíš pro sebe, ale měla v úmyslu, aby to slyšel, což se jí povedlo.
"Mít strach?" hádal.
"Ne, milovat," vydechla zničeně, snažíc se zakrýt si tvář, styděla se za svá slova, nevěděla proč.
Čekala, že se na ni překvapeně zadívá, nechápajíc její myšlenky, ale opak byl pravdou. Rozuměl jejím pocitům až bolestně dobře.
"Láska od nenávisti daleko neutíká," zasmál se starému rčení.
"Co to meleš? O tomhle to přece vůbec není!" opáčila tvrdě.
"Já vím, ale napadlo mě to, když jsi zmínila tenhle cit," klekl si k ní, ale tvář si stále zakrývala.
"No, není nutné se jich ptát, proč to tak ty holky chtějí, ale na druhou stranu se tou otázkou nesmíš užírat. Jedno si musíš vybrat," vysvětlil jí realitu a odhrnul jí pramen vlasů za ucho, který jí zakrýval oči.
"Možná bych nad tím vážně neměla tolik přemýšlet. Není to jako vybírat si mezi dvěma věcmi, které jsou pro mě na světě nejdůležitější," přiznala nakonec a přestala si halit obličej.
Po jejích slovech si vzpomněl na nedalekou minulost, která v jejich životě hodně rozhodovala. Ale nakonec se rozhodla, jak se rozhodla.
Konečně ji přinutil, aby se na něj podívala.
"Tehdy sis ale vybrala správně."

"Prostě to přestaň řešit!" Hlas se jí měnil na rozčilený, když vrazila do dveří své kanceláře.
Za ní následoval On.
"Přestaň řešit? Chceš po mně moc, Tsunade. Moc dobře víš, jaké je to z mé strany, tak mě o nic takového už nežádej." Byl v celku vystresovaný, ale nikdy na ni nezvýšil hlas.
"Kašli na to! Prostě zapomeň!" Přes její neustálé naléhání se nehodlal vzdát.
"Ne, chci vědět, jestli to je pravda." Stisknul jí zápěstí. Prudce se na něj otočila a vytrhla se mu.
"Proč? Říkala to, protože je to drbna, co neudrží pusu!" vysvětlila ve zkratce, spíše se vymlouvala, ale co na tom záleží. V tu samou chvíli si ale uvědomila, že se prozradila.
"Shizune tě zná moc dobře na to, aby si vymýšlela. Věděl jsem, že by nelhala. Otázka je, proč mi to řekla," pokračoval, když dostal v podstatě přiznání.
"Dej mi pokoj! Nemusíš mě hned chytat za slovo!"
"Možná, protože si všimla, jak se v posledních týdnech trápíš. Taky jsem si toho všiml. Skoro s nikým nemluvíš, svou práci zanedbáváš a mně se vyhýbáš."
"Nic si nenalhávej!" nepřestávala se bránit. Nechtěla s ním prohrát.
V zápětí ji chytil za obě ruce a dotlačil ke zdi. Nebyl hrubý, jen použil dostatek síly na to, aby se mu nevysmekla (pozn. Autorky: to by mě zajmalo, jak to udělal :p).
"Byla jsi taková… právě kvůli mně? Kvůli tomu, co mi řekla Shizune?" naléhal na ni, chtěl za každou cenu znát odpověď.
"Nech toho! Pusť mě, hned!" snažila se mu vymanit ze sevření, ale bezúspěšně. Když už nenacházel jiné východisko, rozhodl se to vyřešit jinak. Až příliš blízko se k ní přiblížil, což ji zarazilo a přestala sebou kroutit. V zápětí už líbal její rty.
Ztuhla. Nevěděla, co má dělat. Nebyla ani natolik schopná přemýšlet, aby se snažila odporovat. A proč taky, když…
Po chvíli jejich rty rozpojil. S výdechem se od ní odtáhl. Najednou byl tak… uvolněný, oddychl si.
"Miluješ mě?" zeptal se šeptem. Vyděšeně se na něj podívala, třásla se. Oči se jí začaly lesknout.
"Řekni to, ne oklikou, přímo. Je pravda, co říkala Shizune? Že se mi vyhýbáš, protože si se do mě zamilovala?" Ztrápeně zavřela oči. Už dávno svůj stisk uvolnil, takže se jí ruce zhouply podél těla. Pokaždé otevřela ústa, aby něco řekla, ale podařilo se to až na poněkolikáté.
"Ne," vydechla s úlevou. Jiraiya se zarazil. Nečekal takovouhle odpověď. Ale…
"Nevyhýbala jsem se ti, protože jsem si uvědomila, co k tobě cítím, ale protože jsem nebyla ochotná vybrat si mezi přátelstvím a láskou.
Nehodlám se vzdát člověka, kterým jsi pro mě až do teď byl, a zároveň nemůžu žít bez toho, kým jsi pro mě teď," vysvětlila do konce. Teprve teď si všiml, že jí i přes sevřená víčka přetekly slzy. Nechtěl ji takhle vidět, trápit se. Už vůbec ne kvůli sobě.
Jediné, co mohl udělat, bylo být jí na blízku, stát při ní. Nedovolit, aby jí něco ublížilo. Přistoupil k ní a pěvně ji objal. Nechal ty vřelé kapky, aby mu stekly na ramena a dovolil, aby ji všechna bolest opustila.
"Já už se rozhodl."

Vzal její obličej do dlaní a políbil ji. Neměla ráda, když to dělal tak znenadání. Alespoň to říkala. Ale nikdy nic neudělala. Možná ani nevěděla, co chce.
"Mýlíš se," vyhrkla na něj z ničeho nic. "Já si možná vybrala, ale… i když to byla tvoje láska, co jsem zvolila, nikdy jsem o tvé přátelství nepřišla. Po celou dobu mi jsi i skvělým přítelem. A pro mě je přátelství to nejdůležitější," řekla mu po pravdě. Byl překvapený, ale mile. Skoro nepoznával tu ženu, které stál po boku více než třicet pět let a již miloval už od samého začátku.
S úsměvem ji jemně políbil na čelo.
"Tak ať to tak zůstane."

"Hem… kluci?" ozval se blonďák převalující se v posteli.
"Cgo e?" zahuhlal Uchiha zpod peřiny.
"Ty vole, to je dneska úplněk bo co?! Proč nemůžu usnout?!" zařval do toho mladý Hyuuga, který nebyl na něco takového zvyklý. Obvykle spal jako špalek. Co zůstává otázkou; proč si každej z nich nešel do svýho a spěj v Hyuuga sekci??? No co, třeba by se jim stýskalo.
"Uklidni se Neji, jenom jsem se chtěl zeptat, jestli nechcete jít zejtra za Tsunade. Víte, poděkovat za ty mise. Nevím, jak vy, ale mě to bavilo," navrhl Naruto, když umlčel svého kámoše.
Chvíli bylo ticho, ale nakonec se ozval Sai.
"Myslim, že je to dobrej nápad, vážně to bylo prima." Překvapivě, i reakce ostatních byly kladné, takže bylo rozhodnuto.
"Hlavně, ať už usnu, Jashine!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama