Cesta která nekončí 16

13. června 2015 v 8:59 | Ami-chan |  Cesta která nekončí
Krásné, horké letní dopoledne přeju :) A omlouvám se za zpoždění. Snad jsem vás aspoň na další dílek natěšila :D Enjoy :)


"Ááááá, díky bohu!" přiškrtila Ino nechtěně svou kamarádku, když byla po několika málo hodinách propuštěná z nemocnice a holky na ni dobrosrdečně čekaly před hlavním vchodem.
"Klí - klídek, jsem živá, ale asi nebudu, je - jestli mě udusíš," koktala TenTen, v obličeji celá rudá, když se jí do plic nedostával kyslík, ale i když Ino stisk povolila, nebylo jí to nic platné, jelikož se na ni sesypal i zbytek.
"Radši jsem měla zůstat v nemocničním pokoji," pomyslela si Ten, když tak ňák stačila jen vnímat své poslední vteřiny života.
"Co bys chtěla? Vrátíte se z mise a první, co se k nám dostane je, že jsi v bezvědomí a na operačním sále!" pustila se do ní okamžitě blondýnka a věnovala menší pohlavek.
"Au! To bylo za co?!" ohradila se.
"Třeba jako prevence těsně předtím, než se tě zeptám," přistoupila k ní nablízko tentokrát Hinata a do ucha jí lehce zašeptala: "Můžeš nám, prosím, povědět, co jsi použila za jutsu, že jsi byla polovinu dne mimo?" Její hlas nabíral pomalu, přesto jisto jistě, hrůzostrašný tón. I když na něj Ten už byla zvyklá, doháněl ji k šílenství. A také… byl to přeci on, díky čemuž se jí onehdá zdálo, že se Neji nechal ostříhat. Od té doby podobné noční můry pokračovaly.
"Hehe… to… to je vtipný, ty máš takový smysl pro humor," plácla Hyuugu po rameni a mravenčími kroky se snažila došourat domů, v čemž jí ale zabránila tatáž osoba a přiškrtila ji vlastním pláštěm.
"Tys mě neposlechla, že ne?!" zaúpěla Hinata vynervovaně a jen tak tak se držela, aby svou, před několika hodinami téměř mrtvou kamarádku ještě jednou nepřizabila.
"Go - gomen…" zašeptala přidušeně a svezla se na kolena.
"Bože! TenTen! Jako bych ti to neříkala!"
"Já vím, já vím, říkala! Ale…"
"Jaký 'ale' zas?"
"Ale já se prostě bála, že se MU něco stane, když rychle nezareaguju," pípla ublíženě, téměř s prosíkem o prominutí a zvedla se.
Holky to nejspíš trochu vzalo, protože se znenadání žádná k ničemu neměla. Až po chvíli vypustila ňáký to moudro Sakura.
"To je hezký, ale nakonec, to on nesl v náručí tebe, ne naopak," mrkla na ni, jelikož se už trochu dostávala do nálady, ale zároveň nechtěla, aby se něco takovýho opakovalo.
"Ale zvládla jsem to," uchechtla se šťastně a radostně zagestikulovala. To vyvolalo na tváři úsměv i ostatním, Hinata si ale přesto nenechala ujít finální varování.
"Teď už s tím asi nic nenaděláme, ale pro příště, prosím, už to nedělej. Říkala jsem ti, že když máme každá jinou podstatu chakry, nemůžeš cizí živel jen tak lehkomyslně použít. Musíš na to mít trénink."
"Ale tys mě to učila už nejmíň půl roku," opáčila TenTen uraženě.
"Ale to byly jutsu jako je Katon a ostatní takové za pomoci znamení rukou, ale tohle bylo jutsu na bázi vstřebání energie zvenčí a její přeměna na daný element. Ale ty na oheň nejsi zvyklá, tvoje je země, měla jsi použít ji. Když jsem tě to jutsu učila, říkala jsem ti, že pokud po uvolnění neuzavřeš všechny chakrové obvody, přijdeš i o obrovské množství své vlastní energie a švihne to s tebou. Ještě jsem tě neučila, jak to uzavřít, tak tě mělo napadnout, co to s tebou udělá," skončila s poučováním, alespoň to tak vypadalo a povzdechla si.
"Já věděla, co to se mnou udělá," zašeptala s úsměvem. Překvapené výrazy jejích kamarádek ji rozesmívaly. "Ale bylo mi to jedno. Věřila jsem, že to vyjde a stalo se. Proč to dál řešit?" pokrčila bezděky rameny. Působila jako ten nejúděsnější flegmatik, snad proto to ostatní už vzdaly a jen nechápavě zakroutily hlavou nad její lhostejností.
"Tak pojď, ty naše bojovnice. Dáme si dvacet, ju?" poplácala ji Sakura po zádech s Ino a Hinatou v patách.
"To zní dobře," přikývla a šla vedle ní.
"Mimochodem, předtím jsme se vyděsily, když nás napadlo, že jak jsi byla v bezvědomí, Neji se ti podíval pod masku. Nestalo se nic, o čem bys věděla?" připomenula Ino nedávnou diskuzi v nemocnici.
"Taky mě to napadlo, ale ne. Chová se normálně, jako vždycky. Ale asi před čtyřma hodinama jsem se probudila a on seděl vedle mýho lůžka. Šel tam prej hned po tom, co vyřídil Tsunade, jak to s náma dopadlo," vzpomněla si na své, poněkud stresující a zároveň příjemné, probuzení.
"Vážně? Tak to muselo bejt po tom, co jsme odešli. Říkali nám, že si máš na chvíli odpočinout," přitkala Sakura, když ji tak poslouchala.
"Asi."
"Není to ironie? Neví, kdo jsi, a přesto mu na tobě záleží. Koukám, že ty si ho dokážeš získat za jakýchkoli okolností," zasmála se Ino nad tou shodou okolností a drcla do ní loktem.
"No jo, to je holt můj bratránek," pokývala na souhlas mladá Hyuuga a užívala si veselou atmosféru po tom všem dnešním stresu.
"Jo, a čím dál tím víc se mi právě proto chce vykřičet, kdo jsem."
"Ale holky, hejbněte kostrou! Slunce už skoro zapadlo a já chci hajat. Ve svý měkký postýlce, pod svojí hebkou peřinkou, navlečená do svýho prodyšnýho pyžámka…"
"Se vzorem Pikachu a s plyšákem medvíka Pů v podpaží…" dokončila za Ino Hinata se znělkou openingu z Pokemonů a spolu s ostatníma se rozesmála na celý kolo.
"Urusai! To ty sis chtěla na zadek nechat vytetovat Tweetyho!" vrátila ji blondýnka, která si tímto komentářem zvedla IQ, nebo alespoň hladinu smyslu pro humor, na ho hodně vysokou úroveň.
"Semetrika jedna," nadávala si modrovláska pro sebe.
Ale i když se tímto Ino stala terčem potlesku od ostatních, přece jen ji něco trápilo. A šlo to na ní poznat. Další výhoda masky, jež jí momentálně kryla tvář.
"Dělala jsem mety kolem toho, že bys dneska mohl zjistit, kdo jsem, když si nedám pozor… Přesto jsem ale tajně doufala, že s tebou budu moc strávit čas a připomenout si tu dobu, ale moc ho nezbylo. Vlastně… jsme asi ani žádnej nevyužili sami pro sebe.
Ale… jako by tě to mohlo trápit. Ani nevíš, že jsem to já."

"Děje se něco, Ino?" zarazila se TenTen při pohledu na ni, když všechny dorazily domů a zbavily se jak plášťů, tak masek, tudíž nebylo překvapením, že si někdo jako ona všiml výrazu v její tváři, jenž působil jako ten, který každý mívá těsně před tím, než mu přes víčka přetečou slzy.
"Ani ne," pípla pohotově, přesto dost nepřesvědčivě.
Když tedy Ten došlo, že se konkrétní odpovědi nedočká, převzala iniciativu, přišla k ní blíž a objala ji.
Ino asi nezbylo nic jiného, než překvapeně stát a nechat ji pokračovat.
"Sai?" zeptala se, ale znělo to spíše jako oznámení. A proč by si tím taky neměla být jistá? Vskutku, všechny na tom byly stejně.
Oslovená ale neměla sílu odpovědět, ani nebylo divu, tak se jen pevně zachytla kusu látky na TenTeniných zádech a hlavu jí zabořila ke krku. A skutečně… za několik málo vteřin už si všechny mohly všimnout, jak jí přes líce přetékají dva prameny a stále jich přibývá.
"Nenávidím to! Nenávidím! To všechno… všechno tohle se děje jenom kvůli tomu parchantovi slizkýmu! Nebýt jeho, neměly bysme se čeho bát a před těmi několika dny jsme mohly projít branami vesnice takové, jaké skutečně jsme. Bez přetvářky, bez bolesti! Bylo by to všechno pryč," začaly se drát na povrch všechny její pocity, co v sobě držela.
"Máš pravdu. Sasuke ho měl tehdy zabít, když mohl," souhlasila růžovláska a posadila se na rameno gauče.
"Všechny víme, že tady nejde o Sasukeho, ani o nikoho jiného, pokud se o něm chceme bavit v tomhle slova smyslu. A všechny taky víme, že si za to v podstatě můžeme samy," vložila se do rozhovoru Hinata, patřičně už dost vytočená a unuděná.
Ino se v zápětí pustila TenTeninýho trička a všechny tři se na Hyuugu nechápavě podívaly.
"Nedělejte, jakože nevíte. Mluvily jsme o tom už tehdy, když jsme se rozhodly vrátit. Je to i naše vina."
"Chceme je chránit, za co z toho si můžeme i samy?" vyostřil se Inin hlas, jelikož po dnešku byla vydeptaná až až a Hinata jen přilévala olej, nebo spíš sake, do ohně.
"Sami to řekli, odešli z vesnice, opustili nás… aby se zlepšili! Aby všechno a všechny ochránili! Kdybychom jim o tom řekli, ano, je jasné, že by chtěli jít s námi. Nebo s kýmkoli jiným, komu by byl ten úkol svěřen, to je jedno. A hádám, že ani Tsunade by je nezastavila.
To všechno jsme ale projednaly. Ale všechny zapomínáte, že je hlavně naše chyba, že jim nevěříme," vysvětlila zdlouhavě, popravdě až moc tajemně a složitě, aby to ostatní pochopily.
"Sakra, co to zas meleš!? Nezdá se ti, že už jsme si toho utrpení prožily až až?! Chceš na nás ještě hodit pocit, že tohle břemeno je pouze naše starost?! A že jim nevěříme, to myslíš jak? Kolikrát už jsme jim svěřily své životy?! Komu jsme svěřili osud vesnice, když na ni před pěti lety ti parchanti zaútočili a nebýt jich, smetli by ji z mapy? Kdo tehdy zastavil Akatsuki i Madaru a dal nám naději? Kdo?!" vypěnila opět blondýnka. Hinata jen lehce zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla.
"Vážně? Tak proč jim nevěříme natolik, abychom dali všanc tentokrát jejich životy? Za ta léta se museli zlepšit, ne? A už předtím byli dostatečně dobří. Tak proč tedy?
Dát všanc vlastní život umí každý hňup, ale jen hrdina dává všanc srdce. A to my nedokážeme," dokončila a sesedla z gauče. Chtěla se vydat do kuchyně, ale zastavil ji Inin křik.
"Mýlíš se!" Překvapeně se otočila.
Přesto, že oči měla uplakané, byl v nich vidět i vztek, strach… nechtěla slyšet pravdu, ale moc dobře ji znala. A rozhodla se ji říct nahlas.
"Mýlíš se." Tentokrát jen zašeptala. "To… to není tak, že bychom jim nevěřily. Ale my… my nevěříme samy sobě." Levandulové oči její kamarádky se na ni upřely. Stejně jako i ty ostatních. Ale nesměla se zastavit, mluvila dál.
"No tak, přemýšlej. Kdybychom jim nevěřily, tak bysme jim nikdy do rukou nevložily vlastní životy. Ovšem, když si promítneš všechna ta léta, tak… nikdy nepřišel den, kdybychom se samy chopily vedení a snažily se je chránit na vlastní pěst jen my samy… samy…
Už… už to ukazuje, že jsme nikdy neměly dostatek odvahy ani sebedůvěry, abychom my ochraňovaly jejich životy." Když už nemohla dál, klekla si. A i přestože byla podlaha studená, nevnímala to.
Její vyslovená myšlenka donutila i zbytek uvažovat nad tím, co je pravda, a co jen sladká iluze.
"Jestli je to pravda a on skutečně tohle plánuje, v nebezpečí je výhradně Naruto. Ale bylo by bláhové, myslet si, že by se za něj kluci nepostavili. Je dost jasné, že by se do toho přimíchali a… a já…" TenTen se ta správná slova utopila v nenávratnu a už je nedokázala vyslovit.
"Nejen ty, žádná z nás nehodlá riskovat jejich životy. Nikdo nechce riskovat život toho, koho miluje," dokončila místo ní Sakura. Nebylo překvapení, že zvolila právě taková slova, která zosobňovala TenTeniný pocity.
"Máte naprostou pravdu," hlesla do momentálního ticha Hinata. "A právě proto je tohle i naše chyba. Ze strachu kvůli ztrátě někoho blízkého jsme zároveň i ztratily víru v sebe samé a proto nosíme tyhle pláště, proto nám tyhle masky zakrývají skutečnou tvář, proto jsme se snažily zapomenout na to, co bylo, proto to teď bolí."
Za pouhého šustění listí za okny se odehrávalo tohle všechno, co tak ubližovalo. A nikdo nevěděl, kdy to skončí.
"Bolí to, ale my to vydržíme! Přes to všechno jsme stále kunoichi z vesnice skryté v Listí. My se nikdy nevzdáváme, neprohráváme, neutíkáme, ani nebereme svá slova zpátky! To je naše cesta ninji…" dodala znenadání a dost hlasitě, aby to holky donutilo sebrat všechny svoje depky a dát jim velké sbohem, protože… ať to teď bude bolet jakkoli silně, musí to zvládnout.
"Jo! Máš pravdu!"
"Jasně! To my víme!"
"Přesně! Na nás nikdo nemá!"
"Tohle jsem poprvé slyšela od tebe, že? Vidíš… ani to nemusíš říct ty… Všechny svoje pocity a myšlenky jsi totiž říkal nahlas, dával je najevo, posílal je dál. A já je i za tebe budu šířit. Chci, aby všichni byli šťastní právě tak, jak jsem byla já pokaždé, když si vnímal mou přítomnost. Snad ještě šťastnější, když si dával najevo, že můj život pro tebe něco znamená.
Zachránil jsi mě, změnil jsi mě, vykouzlils mi na tváři úsměv a dodal sebedůvěru. Na to nikdy nezapomenu. A od této chvíle… to budu já, kdo tě ochrání!
Mě už nikdo chránit nemusí, dal jsi mi sílu."
"Máš pravdu, Hinato. I ty, Ino. Máme strach, bojíme se, ale… jestli jsem se něco naučila, tak nikdy nesmíme nechat strach zvítězit nad námi. Musíme jít dál, ať se děje cokoli. A hlavně… se nesmíme vzdát.
Promiň mi, Naruto, naučils mě toho tolik a já přesto nedokázala vzbudit v sobě ten pocit, který jsem měla s ním.
S ním… s tím, který tak zranil všechny, na kterých mi záleželo, který zranil nejlepšího přítele, zradil vesnici a kvůli němuž já celé ty noci probrečela.
A i když jsi to byl ty, kdo ho dokázal vrátit zpátky do života, do našeho společného života… přesto mé oči vždy sledovali jen a jen jeho…"

Když Sakura sledovala ty tři… ty tři, na niž jí tak záleželo… když je viděla smát se, objímat… když je viděla šťastné… nebyla zde možnost, aby ona cítila něco jinýho. A to i přes všechnu tu ostatní bolest, která obklopovala je všechny.

"Taky máte pocit, jako by se po vás právě proběhla Tsunade?" zaúpěl Uchiha jako mimino, když si kecl na židli a práskl sebou o desku stolu. Naruto k němu zvesela přiklusal a sedl si hned vedle.
"Vůbec! Dneska to byla bomba! Ti prcci mě vynášeli do vzduchu. A s Akimi je fakt prča," radoval se naplno a oběhl Nejimu zkontrolovat ledničku, jestli v ní 'náhodou' nemá ňáký rezervní zásoby ramenu, jelikož znal jeho kuchařské umění.
"To mě Matsura taky málem vynesla do vzduchu. Skoro jsme se tam pozabíjeli. Tsunade by nám neměla dávat do rukou takovýhle hračky, když se ani pořádně neznáme," stěžoval si naopak on, momentálně ve stejnym stavu jako rozteklá zmrzlina.
"Nebyls to náhodou ty, kdo před pár hodinama řekl, že jsou ty holky legrační?" oponoval Sai, který se právě 'usadil' na podlaze.
"To byla jediná kladná vlastnost, kterou jsem na nich našel. Nebo alespoň na Matsuře. Je děsně výbušná. A furt kritizuje," mumlal dál a nevšímal si ostatních.
"To my někoho silně připomíná," ušklíbl se Naruto nesoucí v ruce namísto ramenu jenom kus uzenýho sýra a popíchl Sasukeho.
"Vůbec si nejsme podobný!" vypěnil okamžitě a ve zpětné reakci zasadil blonďákovi jednu do kokosu.
"Vůbec…" seškrábl se ze země držíc si krvácející nos.
"Trhněte si všichni," urazil se majitel sharinganu a zabořil hlavu do dlaní.
"Myslím, že to vidíš černě. Je od ANBU, co bys čekal? Že tě bude rozmazlovat?" poklepal si Sai na čelo.
"Nebylo by to špatný… jednou za čas…" zamumlal neslyšně do rukávu trička.
"Kde je vůbec Neji?" začal se kolem sebe náhle Naruto rozhlížet.
"Myslím, že šel nahoru," poukázal směrem ke schodišti Sai, když v tom se z čista jasna ozvala rána, jako když Jiraiyu odrovná Tsunade za to, že se odvážil šmírovat i v její osobní koupelně.
Všichni se okamžitě rozeběhli oním směrem. Rozhodně ale nemuseli moc dlouho hledat zdroj oné rány, protože se jim naskytl pohled na jejich přítele, momentálně zabarikádovaného a rozpláclého pod dvoumetrovou tunovou almarou, které se v Hyuuga klanu pravděpodobně říkalo 'skříň'. Ta ale byla právě trochu na mašírku. Ale ani to jí nebránilo, aby Neji skučel bolestí a jen sotva se dokázal nadechnout.
"Znám jen termíny nekrofil, zoofil a pedofil, ale… jakže se nazývá 'fílie', jestliže se nehneš od skříně," naklonil se k Sasukemu Naruto těsně před tím, než všichni propukli v smích.
"Nevím jistě, ale v případě žen by se to nazvalo 'posedlost módou', ovšem… myslím, že v Nejiho případě to bude chtít podrobnější průzkum," odpověděl profesionálně a radši se odpotácel pryč, jinak by se asi smíchy nedokázal nadechnout.
"Jste fakt nechutný, víte to? Co takhle mi radši pomoct?!" začal se Hyuuga mazánek rozčilovat a kymácel sebou ze strany na stranu, dokud se neodhodlali zbylí dva jeho kamarádíčci a nezačali pracovat na vyprosťování.
"Dneska už mám fakt dost."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama