Cesta která nekončí 15

31. května 2015 v 14:22 | Ami-chan |  Cesta která nekončí
Ahojte.
Omlouvám se za zpoždění. Poslední dva týdny jsem se šrotila na přímačky a když jsem náhodou zavítala na počítač, neodtrhla jsem se od sedmý řady Supernatural :D
Ale jsem tady spolu s 15. dílkem :)


Po několika málo hodinách se dveře ANBU budovy znova začaly otevírat. Slunce prozařující dovnitř doprovázelo pomalou chůzi dvojice mířící ven.
Sai, pochodující poslušně vedle Ino, byl tak bledej, že i Sněhurka by se mohla jít zahrabat. Člověk by řekl, že už to snad ani víc nejde, možná by ani nepoznal změnu, ale když ne z jeho barvy, tak z výrazu určitě ano.
"Um, Hikari," začal opatrně nakousávat větu, "neříkala jsi, náhodou, že bysme neměli působit, jakože naše ego přesahuje hranice lidskýho chápání?" vykoktal zmateně, pro jistotu tišeji, třeba kdyby se náhodou rozmyslel zeptat.
"Jo, to jsem říkala," odsekla stroze, její hlas neměl žádný tón. Sai úlevou vydechl, že neschytal žádnou pecku od své kolegyně, ale pro jistotu to raději dál neřešil a následoval ji. Nakonec, byla to ona, kdo dál pokračoval.
"Ale buď v klidu, působila jsem tak jenom já," zasmála se sarkasticky a zahnula za roh.
Sai jenom nechápavě zamrkal, zatřepal hlavou a přidal do kroku.
"Hej, Hikari, a ty-." Jeho hlas nahradil jiný, známý… hlubší.
"Saii!" překvapeně se ohlédl. Stejně tak Ino se zastavila a rozhlédla se kolem.
"Sasuke?" vypískl a přistoupil k němu blíž, až pak si všiml jeho dnešní partnerky, byla mu těsně za zády.
"Hej, nevíš, co se stalo?" vypálil na něj zprudka, ani se nestačil nadechnout. Když ale Sai nechápavě nadzvedl obočí, došlo mu, že to asi trochu přehnal.
"Vraceli jsme se tady s Matsurou a všimli jsme si, že Neji už se vrátil zpátky z mise a tu holku, Katsumi myslím, nesl. Šli do nemocnice." Po jeho slovech Ino trochu zkoprněla a jen zaměřila pohled na Sakuru. Ta neváhala a přiklusala vedle ní a zašeptala jí několik slov do ucha, zatímco se ti dva dohadovali a vysvětlovali si.
"Půjdem za nimi, Neji nám to určitě vysvětlí," rozhodl Sai najednou, ale Sakura ho zastavila.
"Ne, půjdeme jen my. Je to naše kamarádka. Můžete tu zůstat," opáčila, ale nebylo jí přáno.
"Ale je tam Neji, ten nám všechno řekne. Jdeme s vámi!" nedal se Uchiha a tvrdohlavě trval na svém. Nakonec holky jen pokrčily rameny a s povzdechem běžely do nemocnice.

"Katsumi Taji," vyhrkla Ino na recepční za pultem, když se ptala na jméno.
"Ah, ano, tu přivedli před okamžikem. Dovedl ji sem nějaký mladík. Přidělili jsme jí zvláštní pokoj, jelikož patří k ANBU, ale je ještě na ošetřovně. Můžete, prosím, chvíli počkat?" vybídla je slušně a tak, i když nerady, se uvelebily do křesel v čekárně. Kluci nebyli moc pozadu a poposedali si vedle.
"Nemyslíš, že bysme to měli říct ještě Akimi? Už když jsem šel na místo setkání s Matsurou, potkal jsem ji s Narutem, už oba skončili," napadlo Sasukeho v zápětí. Otázku směřoval k Saiovi, ale přesto pro jistotu hodil na dívky tázavý pohled. Přeci jen šlo o jejich kamarádku.
"Nechci ji nějak děsit, ale je většinou vyrovnaná. Není to poprvé, co je některá z nás zraněná, to je jasné. Asi to nebude problém, zajdu za ní," odsouhlasila Ino a postavila se.
"Um, klidně můžu jít já," ujistil ji Sai a taktéž se zvedl z křesla.
"Ne, to je dobrý, ty tu zůstaň, jsem rychlá," zamítla rázně a vyrazila z dveří jak nejrychleji mohla.
"Aspoň na chvíli od tebe musím mít pokoj," zatřásla hlavou a zamířila k jejich nynějšímu ubytování.
Odemkla s výkřikem Hinatina jména, ale nic se neozývalo nazpět.
"Kruciš, ona tu není?" rozhlížela se zmateně po pokojích.
"K čertu s ním, půjdu ji hledat. Stejně TenTen zůstane na ošetřovně ještě nějakou chvíli," umanula si a stejně tak se okamžitě dala do hledání.

"Hi...eh… Akimi!" rozléhalo se, když křičela mezi stromy.
"Sakra, musím si dávat pozor. Pořád si dost dobře nedokážu zvykat. Ty jména mě nikdy nebavili. A kolik že už jich vlastně každá za ta léta máme?" Přitom všem ještě zvládala omývat své vzpomínky a nadávat na všechno, co ji celé roky štvalo, ale nikdy to nevyslovila nahlas.
"Akimi!" Proběhla okolo tenkého potoka, který byl vyschlý po nekonečném, avšak hodněkrát i příjemném, pražení slunce.
"Vím, že má ráda přírodu. Bude někde tady," uvažovala nad zvyky své kamarádky a začala se blížit k lesu.
"Akimi!"
"Sakra, tak kde jsi!?"
"Aki- ." Dál nebylo nutné vyvolávat to samé jméno, protože ,jeho´ nositelka seděla opřená o jednu ze sakur, ale… nebyla sama.
"Huh, Hikari?" stočila se na ni překvapeně a vstala. Až teď byly jasně vidět blonďaté vlasy, téměř připomínající barvu slunce, a zářivý úsměv.
"Ahoj," zamával Naruto mile a zůstal sedět. Ino překvapeně zamrkala a jen nepatrně zamávala. S výdechem se podívala na Hinatu a zatáhla ji za ruku, aby ji měla blíž.
"Co to tu vyvádíš? Chceš nás prozradit?" kárala ji roztržitě a zesílila stisk.
"Co blbneš, jen jsme skončili brzo, a když jste se nikdo pořád nevracel, tak jsem šla na ramen, jenže jsem si neuvědomila, že tam bude, no a… tak jsme šli sem, abychom zahnali nudu," pokrčila nevinně rameny a udělala psí kukuč, i když ten jí byl přes masku vidět asi stejně, jako je jasný odraz v zrcadle v Narutově pokoji.
"O čem se, kruciš, bavíte?"
"Vyprávěl mi něco málo z dob, kdy byl s Jiraiyou na cestách."
"Vždyť jsi to slyšela milionkrát."
"Ale to on neví. Navíc… nikdy mě nepřestane bavit historka, když chtěl Jiraiya šmírovat v dámských sprchách a Naruto mu vyměnil ceduli, takže zamířil do pánských. Myslím, že mu ten jeho dalekohled při tom pohledu praskl," zachechtala se polohlasně, aby nebyla za úplnýho debila. I když… Ino o tom asi nepřesvědčila.
"To je jedno. Jdeš se mnou, Neji a TenTen se už vrátili z mise, jenže ona je zraněná. Ostatní čekaj v nemocnici," vysvětlila stručně a znova ji zatáhla za zápěstí.
"Cože? Jak to, sakra? Její schopnosti na takovou misi jsou plýtvání, je mnohem zkušenější, není možný, aby-!"
"Co?" Strnula Ino, když si všimla jejího rozechvělého hlasu.
"Sakra! Doufám, že to nepoužila!" sevřela pěst.
"Co, ale?" nechápala dál.
"TO!" zdůraznila Hinata a čekala na reakci.
"TO?"
"TO!"
"Ježiš! To neví, že jste to ještě dostatečně neprocvičily? Když někdo používá živel, jež není jeho podstatou chakry, nemůže to na poprvé tak lehkomyslně použít!" přidala se do zuření i blondýnka.
"Tak to řekni jí!"
"Řeknu jí to! Řeknem jí to obě, tak pojď!"
"Počkej!" vysmekla se jí. "Jenom to řeknu Narutovi, jestli je i zbytek v nemocnici, bude tam aspoň s klukama," vysvětlila v rychlosti a odběhla. Když u něj byla, skrčila se a něco málo mu zašeptala. Hned na to vyskočil na nohy a rozeběhl se k Ino.
"Bude v pořádku?" strachoval se.
"Ještě nám o jejím stavu nic neřekli, ale jelikož nepodávali žádné jiné informace, myslím, že je stabilizovaná. Prý je ale ještě na ošetřovně, ale možná, že už bude hotovo." Přitkala a bez jediného slova se vydala zpátky, s těma dvěma v patách.
"Vyrušila nás… nevadí. Každá vteřina s tebou je vzácná," usmála se Hinata jemně a přidala do kroku.

"Můžem zakotvit tady," navrhl Naruto, když dorazili na kraj lesa.
"Jasně, mám ráda přírodu. Je tu hezky," odsouhlasila a opřela se o kmen jednoho ze stromů. Naruto udělal to samé.
Na krátkou chvíli se oba odmlčeli. On si užíval sálající slunce na své kůži a Hinata zas jeho přítomnost.
"Když tě mám tak blízko… nevím, ale chce se mi brečet. Nemůžu se tě dotknout," problesklo jí hlavou, a aby na sobě nedala znát rozpaky, přitáhla si kolna k tělu.
"Dneska to bylo super," začal Naruto překvapivě spontáně. Usmála se. Snad poprvé nemusela bojovat o jeho pozornost, všiml si sám. Nebo je to snad tím, že neví, kdo skutečně je?
"Máš pravdu, moc jsem se bavila. A ty děcka… připomínaj mi mě, když jsem chodila na akademii," souhlasila a zavzpomínala na ráno.
"Ty jsi dřív žila v Konoze? Promiň, moc toho o tobě nevím. O žádné z vás. Odkud vůbec jsi. Kde ses narodila?" vyzvídal souvisle, až Hinata nestačila pobírat.
"Nemůžu mu o sobě nic říkat, vím, že bych se určitě prořekla." Schovala hlavu do klína.
"Promiň, Naruto, nerada mluvím o minulosti," zašeptala omluvně. Naruto se zdál překvapený.
"Ah, nevadí, ty promiň, moc se vyptávám. Vím, že bych neměl, jsi ANBU," promluvil chápavě a dál si užíval horko.
"To je jedno," zachechtala se, "stejně… být ANBU je hnus," dokončila a protáhla se.
"Copak, já myslel, že jsi ráda ANBU, vždyť jsi bývala i velitelka," ptal se nevědomky dál.
"Eh, promiň, už zase."
"Ne, v pohodě, tohle ti klidně řeknu." Se zájmem se na ni natočil.
"Popravdě, k ANBU jsem se přidala nejen kvůli tomu, abych byla s holkama pohromadě, ale chtěla jsem… uf, asi jsem si jen egoisticky chtěla něco dokázat," usmála se té ironii.
"Dokázat?"
"Jo, lidi mi nikdy moc nevěřili. Až na jedinýho člověka. Toho jsem ale na docela dlouhou dobu ztratila a bez něj to prostě nešlo. Až holky mi zvedly sebevědomí, ale já věděla, že musí být způsob, jak se přesvědčit, že jsem dost dobrá. Myslela jsem, že když se stanu ANBU, ninjou bez minulosti, bez citů, bez tváře… že to poznám. Až později jsem si uvědomila, jak najivní to bylo. Není důležité, jak dobře umím bojovat. To na čem záleží, je, jestli dokážu obětovat něco, co je mi drahé, abych tak někoho ochránila. Lépe řečeno, abych ochránila člověka, kterého mám ráda. A to já dokážu." Nedala to na sobě znát, ale ulevilo se jí, že mohla někomu o všech svých pocitech říct. Že se zbavila té tíhy.
"Ale, proč… jsi se teda přidala k ANBU i sem?" nechápal.
"Víš, nejsem jediná, kdo si tohle uvědomil. Hlavně teda Hikari je z toho dost špatná, nikdy se nechtěla schovávat za masku.
Katsumi ale hodně trpěla ztrátou milovaného člověka, a myslela, že dál žít nedokáže, proto zahodila předchozí život. Stejně to ale nepomohlo.
A Matsura? Už dávno se vzdala naděje, že svět a její život, může být ještě někdy takový, jaký býval.
Přesto… všechny cítíme, že to není v pořádku. Sem jsme se přidaly jen pro to, že jedna naše část už dávno zemřela uvnitř nás. Nebolí tedy tolik, že se schováváme a zapomínáme. A nechceme se vzdát svých masek. Nechceme, aby si nás někdo pamatoval. Ten stud je příliš velký."
"Stud?" opakoval si v hlavě.
"Nikdy bych neřekl, že zrovna vy něco takového v sobě skrýváte," vypustil s údivem nad jejím příběhem.
"Víš, Naruto, dělala jsem věci, na které nejsem pyšná, ale nemůžu se ohlížet, musím jít dál. Musím zpřetrhat všechna pouta, co mě k minulosti vážou, ale… je tu jedno, které zpřetrhat nelze. Popravdě - já to ani nechci. I když se ti to může zdát matoucí, tohle pouto mě udržuje, jaká jsem. Zmizí, a s ním i mé Já. Už nikdy nebudu tím, kým jsem teď. A to nechci. Konečně, za ta dlouhá léta, chci konečně žít."
Vítr, který zafoukal a rozvířil opadané lístky růžových kvítků sakur, dodával krajině kolem kouzelný nádech, skoro jakoby právě oba byli vězněni ve světě fantazie. Jenže… tohle byla holá realita.
"Chápu," usmál se, "rozumím tvým pocitům. Nemůžu přesně vědět, jak se cítíš, ale… vnímám tě. To teplo, které z tebe vyzařuje. Cítím i tvoje emoce," snažil se jí dát pocit, že tu není sama, že nějaká ta pouta tu vždycky byly, jsou a budou dál.
V tuhle chvíli byla vděčná za masku. Nechtěla, aby ji viděl plakat. Ani tu jednu jedinou slzu, která jí tekla přes líce.
"A cítíš taky ty, které náležejí tobě?" Ať byl jakýkoli, věděla, že jsou věci, které si sám nikdy neuvědomí. Možná, že to tak bylo dobře.
"Tak, a když budeš chtít zvednout náladu, budu ti vyprávět několik málo příhod na mých cestách se Zvrhlým poustevníkem. To je můj… no, spíš býval můj sensei. Už dlouho jsme se neviděli. Chceš?" nabídl sebevědomě a zářivě se usmál.
"Že váháš!" přijala radostně a ponořila se do příběhu.
"Jsem ráda, že se už nezměníš."

"Tak co, už něco říkali?" vrazila jako první do čekárny Ino. Odpověď ale nebyla moc potěšující.
"Ještě ne, ale vypadá to, že jí žádné nebezpečí nehrozí."
"Fajn, a je tu už Neji? Zjistili jste od něj něco?" vyzvídala dál.
"Ne, ještě nepřišel, myslím, že šel ohlásit výsledky mise, nebo ta ňák, určitě se brzo ukáže," zachraňoval situaci Sasuke.
"Ahoj," zamířil ještě na Naruta, když si ho všiml. Ten k němu radostně doklusal.
"Čau, doufám, že to není nic vážnýho."
"Vypadá to v pohodě, ale Matsura je docela nervní," zamířil s hrozivým pohledem na Sakuru rozplácnutou na gauči. Nejspíš nebyla v nejlepší náladičce.
"Nezávidím. No a, jak vám vůbec dopadla mise alias hra pro mimina?" drcl do něj loktem a nezapomněl si postěžovat.
"Málem jsme se ke konci umlátili, ale jinak pohoda," pokrčil rameny a dál mu nevěnoval pozornost.
"Sakra!"
"Hikari!" popadla ji Hinata za paži. "Neji ji sem nesl, si říkala. Co když jí odkryl masku?" sdělila jí příčinu svého vyšilování. A v tu chvíli to oběma došlo.
"Matsuro!" vybídla ji taktéž Ino. Ta se ale jen líně dopotácela až k nim.
"Hm…"
"Jestli TenTen byla v bezvědomí, když ji sem Neji nesl, co když už zjistil, kdo je?" vychrlila znova Hinata. Sakura se zarazila.
"N- ne, to je blbost, to by už přece dávno řekl ostatním. Znáte ho, je to drbna," uklidňovala ostatní a zároveň i sebe.
"To je fakt, snad se bojíme jenom zbytečně," vydechla Ino přece jen trošku s úlevou a padla do křesla.
"Snad…" přitkala Hinata, stírajíc si pot.
"Ptali jste se po slečně Katsumi?" ozval se hlas jednoho z doktorů, který právě přišel do čekárny.
"Jo, to jsme my," ujala se iniciativy Sakura.
"Dobře, skončili jsme s operací, je v pořádku, jen byla vysílená a měla pár odřenin. Ztratila ale hodně chakry, alespoň čtyři dny žádné těžší mise, ano?" uklidnil je a sdělil výsledky ošetření.
"Skvělé, díky moc, a… můžeme ji vidět?" přidala se Hinata.
"Bude lepší, když bude mít alespoň hodinku klid. Stejně je v bezvědomí, nevím, kdy se vzbudí. Nejpozději ale zítra. Záleží na tom, jak rychle se uzdravuje. Už musím jít, mám dalšího pacienta, nashledanou," dokončil a rozloučil se.
"Nashledanou a díky," ozvaly se holky a seskupily se vedle sebe.
"Uf, to by bylo," oddychla si jako první Hinata.
"Jo, hlavně že je v pořádku."
"Je skvělý, že jí nic není," přidal se jim do hovoru Naruto.
"Jo, díky, že jste tu zůstali, kluci. Můžete nám dát vědět, až uvidíte Nejiho? Stejně se často scházíte. Chci vědět, co se stalo. A my už teda půjdeme domů," poprosila je Ino a zamířila ke dveřím.
"Spolehněte se, my taky půjdeme, jen bysme tu zbytečně oxidovali," odsouhlasil Sai a dohnal je.
"Fajn, tak… díky," usmála se a zamávala všem.
"Jasně, není zač. Ahoj."
"No…," začal Sasuke, když se dveře zabouchly.
"No, co?" zbystřil Naruto.
"Ty holky jsou fakt…," nakousl.
"Hyper?" dokončil.
"Zvláštní?" dodal i Sai.
"Tajemný?"
"Hrozivý?"
"Sebevědomý?"
"Tvrdohlavý?"
"Legrační," dokončil zamyšleně a spustil, neznámo proč, vlnu smíchu. Zbylí dva pozéři se na sebe nejdřív jen udiveně podívali, ale netrvalo to dlouho a do smíchu byli přinuceni i oni.
"Každej den bych tohle nevydržel," dodal Naruto, usmívajíc se.
"Asi tak."
"To jo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka? :)

Melodie mého srdce 28.6% (6)
Nezpřetrhatelná pouta 14.3% (3)
Cesta která nekončí 57.1% (12)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama